Být prostě sám

 

 

Na Malostranském náměstí v Praze roste strom. Všude jen domy, dlažba a u okraje parkoviště najednou javor. Zasadili ho do otvoru,  potom co vytrhali dlaždice a on si ve své díře spokojeně roste. Netuší, že až vyroste hodně moc vysoko, tak ho pokácejí…  a už i chtěli, zatím neví nic o pile a nic neví o lese. Roste si tu sám a sám.

Samota, co s ní? Ten strom tam stojí prostě sám. Tečka. Jak se asi stromům líbí samota? Má hezky prostor k růstu, nikdo se na něj nemačká, nezaclání... jenže když se objeví třeba lýkožrout nebo jiná potvůrka pochutnávající si na dřevu nebo listech, tak má náš samotář smůlu - je tu jediný široko daleko, tak si na něm dotyční hmyzáci smlsnou.

Po pravdě řečeno, ono i v lese si na něm ti hmyzáci smlsnou, navíc, jeden strom se nakazí od druhého. Takže někdo může namítat: tak vidíte, když je jediný strom široko daleko, má větší šanci, že nebude napaden.

Je tedy lepší být sám?

Každý, kdo je vzdělán v pohádkách ví, že třeba černokněžník žije sám na svém hradě. Jen někdy si tam přitáhne princeznu, ale co z toho má, když z ní kouzly udělá obludu? Zřejmě jsou kouzelníci sexuálně perverzní nebo moudré pohádky takto naznačují, že být sám je perverzní?

Jak je člověku samotnému?

Na pustém ostrově, kde má dost jídla i pití a není nijak ohrožován na životě, může člověk vyvržený mořem, přežít. Pomalu po letech samoty prý ztrácí schopnost mluvy a začíná se u něj dostavovat šílenství. Takže když pro takového trosečníka připluje loď po třiceti letech, najde na ostrově nesrozumitelně žvatlající trosku. Kniha o Robinsonovi Crusoe tedy pěkně lže.

To takoví poustevníci a třeba buddhističtí mniši, kteří odešli do samoty zcela dobrovolně za účelem meditace, prý se i po mnoha letech samoty vracejí - pokud se vracejí, mezi lidi jako zcela normální. Jenže, co je to být v jejich případě normální? Zřejmě jim, ale mozek pracuje, protože aspoň najdou cestu kudy se mají vrátit a ví i kam.

Asi to bude v tom, jestli si člověk zvolí samotu dobrovolně nebo je do ní vržen. A to vržení nemusí být způsobeno jen mořskými vlnami a důvodem ztroskotání.

Vlastně, když člověk zůstane mezi lidmi osamělý, rovněž ztroskotal a vyhlíží záchranou loď. Ovšem je otázkou, jestli se nelekne, že by najednou nebyl osamělý a záchranou loď kvůli tomu strachu nenavede na útesy. Lidé jsou různí, vyšlou signál, a pak když je škuner u břehu, vezmou sekeru a potopí ho. Zvolili si prostě sami, ale co ta kocábka…

 

Člověk jako Homo politicus aneb politický paradox

 

Většina našeho národa už je znechucena politikou, je to tak a při klesající životní úrovni velké skupiny lidí, se není čemu divit. Současní fašizující politici, kteří by si po vzoru bájných hrdinů, měli čestně prohnat hlavu kulí nebo aspoň odstoupit, se na svých trůnech drží, co jen můžou a odstoupit za žádnou cenu nemíní. Ono asi ani nemohou – někdo za hranicemi do nich už dávno investoval a hledí, aby se mu investice vrátila.

Fatálním při tomto stavu naší politiky je, že politice skutečně nikdo neutečeme a náprava politiky je možná zase jen politikou.

 

Pokud nejste člověk, žijící na pustém ostrově, jste člověk politický, ať chcete, či ne. Každý člověk ve společnosti se chová politicky relevantně a nezáleží na tom, jestli se aktivně účastní politiky nebo se o ní podle svého mínění absolutně nezajímá - je to takový politický paradox. Zde i nezájem je vyjádření určitého politického postoje - odklon od politiky je samozřejmě vyjádřením znechucení a zklamání z politiky, aplikované ve společnosti. Dalo by se to nazvat "ztracené iluze". Ovšem tyto ztracené iluze vedoucí k pasivitě ještě více nahrávají špatně "vládnoucímu" politickému establishmentu a deziluze se pro pasivní členy společnosti stává ještě větší a vše končí velice špatně - extremismem a třeba i diktaturou. Politická pasivita je tedy velké a nebezpečné politikum. Ovšem ještě nebezpečnější je politická aktivita extrémistů, mafie a dobrodruhů, kterou nyní zažíváme. Která je ovšem vyvolána nezájmem lidí o pravdu, politiku a o základní lidská práva jakým je svoboda slova.

 

Sartre napsal: Politika není postojem, který možno přijmout či odmítnout v závislosti na okolnostech - je výměrem osobnosti.

 

Konkurz na Monu Lisu

Člověka při pohledu na krásku napadá ještě jedna otázka, a to dost zásadní. Která renesanční žena na obraze zvaném Mona Lisa tedy vlastně je?

Leonardo miloval hádanky a sám je vytvářel - dával je jistě i do svých obrazů - Mona Lisa může být prostě hádankou - Kdo jsem? Co jsem? Kde jsem? Proč jsem ji namaloval?

 

Obraz da Vinci začal malovat zřejmě v roce 1503  a dokončil ho v roce 1506 či 1509, pravděpodobné je i to, že na ni pracoval až do ochrnutí pravé ruky. Pro identifikaci modelu každý badatel vychází z roku začátku práce. Takže by přeci mělo být jednoduché zjistit, kdo je ta dáma? Ne, není a my skoro nic nevíme.

 

Staletí se sice hovoří, že na obraze je Lisa - žena florentského obchodníka Francesca del Giocondo. Tato informace se poprvé objevuje v životopise da Vinciho od neznámého autora a od něj ji přebírá  další da Vinciho životopisec Giorgio Vasari (1511 - 1574) - čili tato informace má nulovou hodnotu. A i jediný "vědecký" důkaz pro toto tvrzení je velmi slabý. Tento důkaz přinesl v roce 2005 Armin Schlechter - odborník z knihovny německé univerzity v Heidelbergu. Své tvrzení, že se jedná opravdu o Giocondu, opírá o nález rukopisné poznámky na okraji knihy florentského úředníka Agostina Vespucciho z října 1503. Tento Agostin se s da Vincim znal a ve svých zápiscích ho přirovnává - jak tehdy bylo zvykem - k starověkému řeckému malíři Apelléovi. Dále se v poznámce uvádí, že právě da Vinci právě pracuje na třech malbách, z nichž jedna je portrét Lisy del Giocondo. Toto opravdu není stoprocentní potvrzení identity dámy na obraze.

Proti  Costanzi d'Avalos známé jako La Gioconda, je i několik, dalo by se říci, logických nesrovnalostí. Pokud by ji Leonardo portrétoval na zakázku manžela, tak jak to, že mu obraz nepředal? Odvezl si ho v roce 1516 do svého francouzského vyhnanství. Prodal ho před svou smrtí francouzskému králi a svému velkému příznivci Františku I. za 4000 zlatých dukátů. Neexistoval jiný portrét této dámy Giocondy, který nemá s tím, co známe jako Mona Lisa, nic společného? O tom, že by mohl da Vinci vytvořit najednou dva podobné portréty by mohla svědčit skica od Rafaela, který Leonarda navštívil a Monu Lisu si nakreslil -  je ovšem trochu jiná než nám známá - je docela baculatější s plnými rty bez tajemného úsměvu a má i jiné pozadí. Ovšem za roky práce mohl Leonardo ono pozadí změnit… změnil by i tvář portrétované ženy?

Pak je tu ještě jedna nesrovnalost. Leonardo da Vinci patřil k nej nej umělcům své doby - byl uznávaný a žádaný - mohl by si ho dovolit "najmout" na portrétování své třetí ženy nějaký bezvýznamný florentský kupec s hedvábím? Takových tam bylo. Přitom v období, kdy měl malovat Monu Lisu, da Vinci odmítá zakázky i pro kněžnu Isabellu d'Este a podle dobových pramenů se v letech 1503 -1505 věnuje práci na fresce "Bitva u Anghiari" v novém sále - Salone dei Cinquecento v  Palazzo Vecchio - což byla vládní budova ve Florencii a jednalo se tedy o státní zakázku.

Fresku známe díky Rubensově kopii. Je to úžasné dílo, studie lidí i koní v bitvě - od takového díla by ho nedokázala odvést zakázka od pouhého kupce. Navíc třetím obrazem, na kterém v tomto období da Vinci pracoval je sv. Anna samotřetí. Muselo by za portrétem dámy  být něco víc - Monu Lisu maloval jako protipól oné bitvě - v ní zobrazoval lidskou krutost a v Lise - podle sebe ideální krásce, si relaxoval. Je to možné? Proč ne - a pak by Lisa skutečně byla zobrazením jeho "ideální ženy", jako bitva u Anghiary byla obrazem ne konkrétní bitvy, ale obecné krutosti bitev a zabíjení se.

 

Kdo by to, ale jinak na obraze mohl být? Možností je opravdu celá  řada:

- za prvé, je několik adeptek z Leonardových současnic - jsou to: Isabella Naples - Aragon, Cecilia Gallerani, Pacifica Brandano či Brandino, Isabela Gualanda, či hraběnka a kurtizána Caterina Sforza i Isabella d'Este - da Vinciho přítelkyně,

- jako další možnost, kdo je na obraze, se uvádí  Leonardova matka Caterina,

- může to být také jen výtvor  da Vinciho fantazie - jeho představa dokonalé ženy,

- podle některých badatelů je na obraze  mladík v ženských šatech

- poslední, ale velmi zajímavou možností odkrývající identitu neznámé je, že se jedná vlastně o takový stylizovaný autoportrét.

 

Osobně si myslím, že Leonardo v Moně Lise opravdu mohl zachytit "ženu v sobě" prostě svůj portrét, ale jednalo se o jeho přání - o portrét sebe, jakým si přál být a vypadat. Pro svět ovšem portrétoval ženu kupce - skoro nikdo ji neznal, takže nemohl porovnat obraz a její skutečnou podobu. O této teorii by mohlo svědčit i několik faktů. V jeho deníku nenajdete o obraze žádnou zmínku. Dále - pokud  da Vinci portrétoval ženy je z obrazu cítit jeho odtažitost k nim. Jejich portrétům chybí ta zaujatost jakou v sobě má obraz Jana Křtitele či Mony Lisy. Ovšem také madony a matky Leonardo zobrazoval s vnitřním citem. Tyto obrazy jsou rovněž malovány s vysokým emočním zaujetím. Stejný vzorec uměleckého chování můžeme vidět i u Leonardova soupeře Michelangela. Čili Mona Lisa by mohla být i Caterina - jeho matka. Proč by světu nemohl hrdě oznámit, že namaloval vlastní mámu, když byla mladá? Divné ne?

Do sporu vstupují i nejmodernější technologie, osvětlí nám něco? O tom příště až aktualizuji další část textu o Moně Lise z mé staré knihy Po stopách ...

 

Úsměv nebo úšklebek?

 

 

 

Těžko kdy objasníme úsměv Mony Lisy - kolik inkoustu a tuže vyteklo při jeho popisu a úvahách - proč se právě tak usmívá. Kolik lidských mozků přemýšlelo o této slavné podobizně. A kolik počítačů se snažilo najít tu jednu jedinou správnou odpověď na dotaz: Cože její úsměv znamená?

Jedni říkají, že když ji Leonardo namaloval, tak se takto neusmívala, ale jak dřevěná topolová deska stárla a olejové barvy na ní sesychaly, vytvořil se jako následek "práce materiálu" její poněkud ironický úšklebek. Jiná skupina vědců a jejich počítač nám nabízí další z možných variant - Mona Lisa se právě takto usmívá, protože se nám vysmívá, je to totiž autoportrét samotného Leonarda a ne žena. Výpočet chybu vylučuje - speciální program srovnal jeho známé podobizny s Lisou a ten závěr mu vyšel. Vzhledem k tomu jaký Leonardo byl, je to možné. Záhada, ironie, sarkasmus, to by se mu mohlo podobat. Navíc jeho spodobnění se jako ženy, by také nemuselo být, vzhledem k jeho sexuální orientaci, náhodné. Také fakt, že tento obraz všude vozil s sebou, by mohl napovídat, že na něm namaloval "ženu v sobě".  Proč ne?

 

Jenže další skupina badatelů křičí, že ten kouzelný úsměv ji na rtech Leonardo vykouzlil svoji zvláštní malířskou technikou sfumato - jedná se o způsob šerosvitné malby. Tvary jsou obklopeny měkkým světelným kouřovým oparem a ztrácejí na ostrosti. Optické hodnoty sfumata a jeho technické provedení pomocí systému lazur objevil právě  da Vinci.

Umělec roky a roky, jemným tenkým štětečkem vrstvil barvu - milimetrový tah vedle tahu, vrstva na vrstvu a výsledek je ta zvláštní fotografická jemnost a tajemnost mladé dámy.  A to je pravda. Díky této technice Leonardovy obrazy mají v sobě něco neuchopitelného - neurčité kontury představují pro diváka  nepostižitelný vjem a pocit tajemna.

 

Co je tedy správné vyluštění tajemství krásky na obraze? Co je pravda? Mnoho amatérských badatelů a vědců se bude do krve přít, že nic ze zde napsaného není správným řešením jejího úsměvu, a že jen jejich řešení je správné. Kdo ví… a kdy máte v historii jistotu pravdy? Lákal by Leonardův obraz tolik zvědavců, kdyby neměl tajemství?

Chceme nakonec znát pravdu? V tomto případě na ní vlastně vůbec nezáleží - je krásná a tajemná, je to Mona Lisa s tak smutným úsměvem a hrdým pohledem. Tahle dáma  by nikomu neřekla příčinu své vnitřní bolesti - své tajemství. Někdy je lepší víc raděj nevědět… tajemství lidí bývají zrádná…a co když se prostě ta dáma takto doopravdy usmívala? Navíc, takto tajemně se na Leonardových obrazech neusmívá jen ona, ale třeba i Jan Křtitel. Takže?

 Zítra:

Konkurz na Monu Lisu