Být prostě sám

 

 

Na Malostranském náměstí v Praze roste strom. Všude jen domy, dlažba a u okraje parkoviště najednou javor. Zasadili ho do otvoru,  potom co vytrhali dlaždice a on si ve své díře spokojeně roste. Netuší, že až vyroste hodně moc vysoko, tak ho pokácejí…  a už i chtěli, zatím neví nic o pile a nic neví o lese. Roste si tu sám a sám.

Samota, co s ní? Ten strom tam stojí prostě sám. Tečka. Jak se asi stromům líbí samota? Má hezky prostor k růstu, nikdo se na něj nemačká, nezaclání... jenže když se objeví třeba lýkožrout nebo jiná potvůrka pochutnávající si na dřevu nebo listech, tak má náš samotář smůlu - je tu jediný široko daleko, tak si na něm dotyční hmyzáci smlsnou.

Po pravdě řečeno, ono i v lese si na něm ti hmyzáci smlsnou, navíc, jeden strom se nakazí od druhého. Takže někdo může namítat: tak vidíte, když je jediný strom široko daleko, má větší šanci, že nebude napaden.

Je tedy lepší být sám?

Každý, kdo je vzdělán v pohádkách ví, že třeba černokněžník žije sám na svém hradě. Jen někdy si tam přitáhne princeznu, ale co z toho má, když z ní kouzly udělá obludu? Zřejmě jsou kouzelníci sexuálně perverzní nebo moudré pohádky takto naznačují, že být sám je perverzní?

Jak je člověku samotnému?

Na pustém ostrově, kde má dost jídla i pití a není nijak ohrožován na životě, může člověk vyvržený mořem, přežít. Pomalu po letech samoty prý ztrácí schopnost mluvy a začíná se u něj dostavovat šílenství. Takže když pro takového trosečníka připluje loď po třiceti letech, najde na ostrově nesrozumitelně žvatlající trosku. Kniha o Robinsonovi Crusoe tedy pěkně lže.

To takoví poustevníci a třeba buddhističtí mniši, kteří odešli do samoty zcela dobrovolně za účelem meditace, prý se i po mnoha letech samoty vracejí - pokud se vracejí, mezi lidi jako zcela normální. Jenže, co je to být v jejich případě normální? Zřejmě jim, ale mozek pracuje, protože aspoň najdou cestu kudy se mají vrátit a ví i kam.

Asi to bude v tom, jestli si člověk zvolí samotu dobrovolně nebo je do ní vržen. A to vržení nemusí být způsobeno jen mořskými vlnami a důvodem ztroskotání.

Vlastně, když člověk zůstane mezi lidmi osamělý, rovněž ztroskotal a vyhlíží záchranou loď. Ovšem je otázkou, jestli se nelekne, že by najednou nebyl osamělý a záchranou loď kvůli tomu strachu nenavede na útesy. Lidé jsou různí, vyšlou signál, a pak když je škuner u břehu, vezmou sekeru a potopí ho. Zvolili si prostě sami, ale co ta kocábka…

 

Člověk jako Homo politicus aneb politický paradox

 

Většina našeho národa už je znechucena politikou, je to tak a při klesající životní úrovni velké skupiny lidí, se není čemu divit. Současní fašizující politici, kteří by si po vzoru bájných hrdinů, měli čestně prohnat hlavu kulí nebo aspoň odstoupit, se na svých trůnech drží, co jen můžou a odstoupit za žádnou cenu nemíní. Ono asi ani nemohou – někdo za hranicemi do nich už dávno investoval a hledí, aby se mu investice vrátila.

Fatálním při tomto stavu naší politiky je, že politice skutečně nikdo neutečeme a náprava politiky je možná zase jen politikou.

 

Pokud nejste člověk, žijící na pustém ostrově, jste člověk politický, ať chcete, či ne. Každý člověk ve společnosti se chová politicky relevantně a nezáleží na tom, jestli se aktivně účastní politiky nebo se o ní podle svého mínění absolutně nezajímá - je to takový politický paradox. Zde i nezájem je vyjádření určitého politického postoje - odklon od politiky je samozřejmě vyjádřením znechucení a zklamání z politiky, aplikované ve společnosti. Dalo by se to nazvat "ztracené iluze". Ovšem tyto ztracené iluze vedoucí k pasivitě ještě více nahrávají špatně "vládnoucímu" politickému establishmentu a deziluze se pro pasivní členy společnosti stává ještě větší a vše končí velice špatně - extremismem a třeba i diktaturou. Politická pasivita je tedy velké a nebezpečné politikum. Ovšem ještě nebezpečnější je politická aktivita extrémistů, mafie a dobrodruhů, kterou nyní zažíváme. Která je ovšem vyvolána nezájmem lidí o pravdu, politiku a o základní lidská práva jakým je svoboda slova.

 

Sartre napsal: Politika není postojem, který možno přijmout či odmítnout v závislosti na okolnostech - je výměrem osobnosti.