Svátek lásky a zamilovaných, ale i přátelství. Svátek, který je u nás vlastně pořád nový a svátek, kterého se zmocnil byznys. Ono se nějakého nezmocnil? Za obchodníky, prodávající hrůzné a nevkusné a drahé valentýnské dárky, svátek nemůže. Každému, kdo na toto nadává, je možné říci, že nikdo ho nenutí kupovat kýče, může přeci koupit i vkusný dárek nebo ještě líp, jenom popřát. Proč vylévat z vaničky i dítko? Proč zatracovat den, kdy si zamilovaní, ale i přátelé můžou popřát a říci si, "mám tě rád, vážím si tě..."
Je tady jedna námitka: My máme první máj – svátek nejen práce, ale i zamilovaných. Ano, to máme a slavím ho, ale i Valentýna. Pokud by někdo navrhl další svátky lásky a přátelství – šup sem s nimi. Ráda je budu slavit. Tedy nepředstavujte si kupováním a přijímáním darů. Nic takového. Oslava nejsou dary.
Prostě
kdo chce slavit, ať slaví a kdo nechce, ať neslaví, je to každého osobní věc,
žádná tragédie. Vše je dobrovolné. A co je dnes doopravdy dobrovolné?
V anglosaském světě s tímto svátkem problémy nemají, je zde doma už dlouho,
takže o něm nediskutují. Proč taky, láska je to, co hledáme, proč žijeme... a
je kolem ní zmatků - zrovna tak kolem jejího svátku.
S určitostí nevíme, proč, a kdy začal být slaven. Vypadá to, že tento křesťany zavedený svátek měl v myslích lidí vytlačit rovnou dva svátky slavené Římany - a to slavnost Lupercalia slavenou 15.února na počest ochránce stád boha Fauna - při ní se symbolicky rituálně očišťovala stáda. Konkrétní rituální obřad probíhal na dvou mladících - Lupercích, kterým kněží obětním nožem nařízli čelo, krev otřeli a dotyční se museli zasmát. Tito dva hoši pak z kůže obětovaných ovcí nařezali řemínky a těmi, koho potkali, mrskali pro štěstí. Hlavně ženy se nechávaly zmrskat, ne pro bolest, ale pro víru, že tak získají štěstí v manželství a plodnost - zde je kořen naší velikonoční mrskačky.
Druhou slavností, která zřejmě má pokračování ve Valentýnském svátku a možná, že hlavně ona měla být jako barbarská potlačena novým křesťanským svátkem, byl svátek Matronalia slavnost na počest bohyně Iunony, jako ochránkyně manželství. Konal se o něco později 1. března a tento den se nazýval Kalendae feminarum. Římské ženy slavily tak, že prosily bohyni o šťastné manželství a rozdávaly a dostávaly dárky.
A ona pověst o knězi Valentýnovi, který žil kolem 3. stol a oddával proti zákazu císaře Claudia II? Je to pravda? Těžko říci. Jen jedno je jisté, písemné materiály dokládají hned tři skutečně žijící nositele tohoto jména
1. Valentina z Terni - biskup ze 3. století, který zemřel mučednickou smrtí asi roku 268 a prý zrovna 14.2.
2. Valentina z Rätienu
3. Valentýna římského (4.stol.).
Valentin
z Terni je patronem mládeže, cestujících, včelařů, přimlouvá se za dobrý sňatek
a je vzýván proti moru - takže ten vyhrává? Podle některých pramenů je Valentýn
z Terni totožný s tím římským… takže ohledně Valentýna moc moudří
nejsme, ale ono je to jedno. Láska není o datech, ale citech.
Básník
Vítězslav Nezval jednomu takovému zamilovanému vložil do úst:
Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu
