Ve Švýcarsku přímá demokracie funguje, což je důkazem, že je
to správná cesta. Na volání, že ve Švýcarsku má referendum opravdu
dlouholetou tradici a u nás ne, musím odpovědět, že každá cesta začíná
prvním krokem a někdy se prostě začít musí, aby i u nás v budoucnosti
měla přímá demokracie dlouholetou historii, navíc je to jediná cesta
aspoň k minimální demokracii.
Bleskově a krátce několik faktů z historie
Referendum
rozhodně není výmyslem moderní doby. Jako o přímé demokracii se může
hovořit už o Athénské Ekklésii - lidovém shromáždění. Jednalo se o
nejvyšší kontrolní, výkonný a zákonodárný orgán v Attice. Ekklésii
muselo tvořit minimálně 6000 svobodných občanů – mužů. Pokud jich bylo
méně, nebyla rozhodnutí platná, a proto se stávalo, že biřici vtrhli do
ulic a nahnali na shromaždiště v přírodním amfiteátru Pnyx, prostě
každého mužského občana, který právě procházel ulicemi. Žádné protesty
či výmluvy se nepřipouštěly.
Hlasovalo se zdvižením ruky. Jaká
byla četnost takovýchto shromáždění? Je to neuvěřitelné, ale konaly se
vždy jednou za devět dní. Prostě už občané v Antice věděli, že nejsou
jen práva, ale i povinnosti, i když k nim byli někdy doslova popoháněni.
Další
zemí, která pořádala lidová hlasování, je Švýcarsko. První historicky
zapsané „hlasování rukou“ se konalo v roce 1294 ve Schwyzu. Jednalo se o
každoroční shromáždění všech mužských občanů, kteří měli právo k volbě,
takzvané venkovské komunity - Landsgemeinde. Muži hlasovali o
kantonálních zákonech a vyhláškách rovněž jako v Athénách zdvižením
ruky. Počet nebyl stanoven, ale zápisy hovoří, že se někdy sešlo až 10
000 lidí.
Jinak moderní a známé švýcarské federální referendum vzniklo v roce 1848.
Dále lze říci, že plebiscity Ludvíka Napoleona v letech 1851 a 1852, byly ve skutečnosti referendy.
V Americe se konalo první referendum v roce 1788 ve státě Massachusetts.
Referendum - pro a proti v několika bodech
Jak
víme, referendum je jednou z forem přímé demokracie. Další formy jsou
iniciativa (občané ovlivňují zákony prostřednictvím petic) a odvolání
volených úředníků, politiků (opět prostřednictvím petic). Toto vše je
pro demokracii velmi důležité a samozřejmě vše jde zneužít a demokracii
tak pohřbít. Hned si můžeme z antické historie připomenout ostrakizaci:
Každý rok v lednu od roku 510 př.n.l. se na Ekklésii ptali občanů,
jestli pro ten rok bude potřeba někoho vypovědět z Athén. Pokud
shromáždění muži řekli, že ano, tak za pár dní si přinesli hliněné
střepy (ostrakon) a na ně napsali jméno člověka, který má být vyhnán.
Koho jméno bylo napsáno na nejvíce úlomcích keramiky, toho na 10 let
poslali do vyhnanství. Mělo to sloužit k odchytu tyranů, ale dobrý
úmysl se nezdařil, sloužilo to pouze k politickému boji a vykázání
konkurenta.
Takže i v dnešní době by se jistě stalo to samé, ale
nabízí se řešení - pro odvolání politika, úředníka by bylo potřebných
80% hlasů z celého počtu referenda schopné populace.
-
Někteří
lidé se ptají – proč referendum? Máme přeci zastupitelskou demokracii a
platíme si politiky, aby o problémech rozhodovali, protože normální
člověk se kvalifikovaně nemůže seznámit se vším, o čem by se hlasovalo v
referendu. Je to hloupá myšlenka – politik rozhoduje dost často tak,
jak mu velí lobby, kterou zastupuje a opravdu málokdy ctí zájmy státu a
občanů. Další nedokonalost zastupitelské demokracie je, že zvolíte
politika za určitou stranu, protože souhlasíte s jejím programem a onen
politik, potom co se dostane třeba do parlamentu, hupky, šupky založí
svoji stranu s programem, který se vám může příčit. V neposlední řadě
nejde podceňovat občany a deklasovat je na úroveň dementních bytostí, co
se nedokáží rozhodnout a jsou tak lehce ovlivnitelní. V dosti otázkách
kam a jak směrovat politiku státu, jak vynakládat státní finance má
překvapivě většina jasno. Samozřejmě, že otázky referenda musí být
položeny tak, aby odpověď „ano“ – „ne“ byla jednoznačná a nezaměnitelná.
Nemám
strach z „hlasu ulice“ – jak občas pejorativně někteří mudrci nazývají
přímou demokracii. Jaký je rozdíl, když nějakou otázku rozhodnou sami
občané od toho, když za ně rozhodne skupina zištných a korporacemi
ovládaných politiků? Ono rozhodnutí ulice – rozhodnutí zajímajících se
občanů, pokud na ně samotné bude mít špatný dopad, je naučí více
přemýšlet o svých činech. To se týká i nezajímajících se občanů, kteří
si příště rozmyslí nejít hlasovat. Je pro budoucnost demokracie dobré
zjistit, že mé občanské chování má vliv na můj osobní život.
Takže
referendum zajišťuje převedení teorie přímé demokracie do života a v
lidech rozvíjí politickou gramotnost a i zájem o politiku a jak se říká –
o dění kolem sebe. Občané by měli být stát, ne politici či korporace.
Přímá demokracie není to, co by se politikům, stranám, korporacím a
velkým firmám mělo líbit, ono jim totiž může kazit jejich plány,
politiky koupí, uplatí, referendum neuplatí, ale mohou zfalšovat, to
ano. Nic není dokonalé.
-
Referendum
je určitou kontrolou směru vládní politiky, čas mezi volbami je dlouhý,
proto je dobré mít možnost jejich usměrňování. Na druhou stranu vládě
může pomoci správně jednat a rozhodovat se zjištění jak obyvatelé
smýšlejí o konkrétních věcech.
Tedy toto vše platí, pokud se
referenda konají častěji a mají skutečný impakt na chování vlád,
zákonodárců nebo i místních úřadů. Ovšem hlasy proti přímé demokracii
volají, že častá referenda lidí otráví a nebudou se jich účastnit. Jak
je obhajitelný výsledek referenda, když se ho účastní třeba jen 30%
oprávněných voličů? Myslím si, že kdo se vzdá možnosti svým hlasem
mluvit do politiky své země, tak je to jeho věc a pak ať nenaříká a
podvolí se mínění těch, co přišli odpovědět. Dokonce bych odňala právo
hlasovat v referendu lidem, co se ho třikrát za sebou nezúčastní.
-
Referendum,
je zároveň určitým lakmusovým papírkem i mantinelem pro vlády, dává
jasně najevo, kam a co ještě smí nebo nesmí. Pokud vlády a úředníci
skutečně jednají, podle výsledku referend, tedy podle přání obyvatel,
mělo by to zabránit i diktátorským excesům. Jenže, je zde ovšem to jenže
– koukneme-li do Turecka, mají tam občany posvěceného diktátora
Erdogana. Co pak s tím? Bylo tam obyvatelstvo zmanipulované, neseznámené
s problémem? Zde bych řekla jiný kraj, jiný mrav. Turecko není
demokratickou zemí, je to stát ovlivňovaný a již téměř ovládaný Islámem.
Zde má rozhodující slovo víra a ne demokracie, čili není to adekvátní
příklad. Rovněž zcestným záporným příkladem používaným proti referendu
je Hitler, který po roce 1933 zavedl na území Německa vládu pomocí
referend. V Reichstagu neměla NSDAP dostačující počet potřebných hlasů
na prosazení změn ústavy, a tak Hitler vše nechal odhlasovat lid -
posílení pravomocí kancléře, sloučená funkce prezidenta a kancléře,
ustavení kancléře jediným vrchním velitelem Wehrmachtu. Nebudeme si
nalhávat, že by Říšský sněm něco zastavil, možná oddálil o pár měsíců,
ale možná by i tam vše hned prošlo – Němci byli očarování Hitlerem a
jeho vizemi pro ně, pro Německo, nelze vinit referendum, dá se říci, že
90% národa stálo za svým vůdcem do zkázy. Tady se říká – kdo chce kam...
a navíc, nic na světě by vypuknutí II. světové války nezastavilo.
-
K
referendu musí být dostupné informace k oběma alternativám, o kterých
se bude rozhodovat. Obě musí mít zaručený stejný čas ve veřejnoprávních i
soukromých mediích a informovanost musí probíhat současně v jednom
pořadu. Měl by platit například zákaz vhazování reklam do kaslíků a dále
jakékoliv vyjadřování se k tématu od politiků a takzvaných osobností,
herců a hereček, zpěváků, sportovců, neproduktivců z humanitárních
neziskovek. Pouze a jen odborníci. S reklamou souvisí i strach, že
nerovnost ve financování variant může jednu znevýhodnit. Musí být
stanovena maximální částka, kterou by bylo možné vložit do reklamy a
jasný tok dárcovských peněz.
-
V
neposlední řadě – referendum by mělo být pro vládu i parlament závazné a
občané by měli mít právo peticí s patřičným počtem zákonem stanovených
podpisů, vyhlásit referendum a to jak celostátní, tak i místní.
Místní
a krajská referenda jsou velmi důležitým prostředkem, jak mohou občané
zasahovat přímo do věcí, které se jich opravdu velmi týkají. Může se
jednat o MHD, sociální vybavení místa, územní rozvoj. Za peníze v Praze
dům, a když ty peníze dá developer správným úředníkům, může si ho
postavit, kde chce, no a místní a krajské referendum mu toto může velmi
ztížit.
