Viděla jsem nechutné fotky jakéhosi Lukáše Bíby, které byly použity jako reklama na očkování. Jsou na nich zachycení údajně mrtví lidé v polohách, ve kterých byste nechtěli vidět své rodiče a říkám si, kam až lze zajít?
Položme si otázku týkající se umění, vkusu a umělecké rezonance doby – kam až mohou zajít fotografie smrti, násilí, zoufalství, co je ještě akceptovatelné a co už patří spíš do oblasti úchylností a patologie… a je třeba i u reportážních a senzacechtivých fotografů vkus, ale i etika?
Před mnoha lety mě na jedné výstavě zaujaly tři fotografie stařenky plačící nad
zemřelým stařečkem. Zřejmě to byl její manžel. Oblečení stařenky, postel, kde
ležel mrtvý, vše bylo jako vystřižené z doby Viktora Huga - tito dva lidé snad
skutečně patřili k chudině z jeho Bídníků, jen invalidní hole z našeho století,
opřené o postel, vyvracely onen dojem.
Fotka "zhmotnila" smutek, ne zoufalství a beznaděj, jen smutek. Jenže
ten smutek v stařenčině tváři byl tak silný, že divák, když se víc na fotku
zadíval, ho mohl prožívat s ní.
Ty fotky neustále i po dlouhé době vidím a přemýšlím, jestli je umělecky
morální fotografovat zoufalství, smutek lidí, kteří právě o někoho přišli.
Fotit neštěstí, smrt... Jestli je správné jezdit do válek a fotit vyhřezlá
střeva, utrhané ruce, zmučené lidi, vojáky na tancích, popravy.
Někdo řekne, že je to život a lidi musí vidět úplně vše. Další dodá, že slavná
fotografie vietnamského děvčátka Phan Thi Kim Phuc běžícího nahého po cestě z
napadené vesnice, protože bylo zasaženo napalmem a šaty si strhalo (nebo snad shořely),
Američana Nicka Uta, která získala Pulitzerovu cenu, uspíšila prý konec války
USA proti Vietnamu.
Když ji lidi uviděli, vyšli do ulic v mnohem větším počtu -
celý svět začal protestovat. Nebýt tedy této fotky, nebyly by takové protesty. Ovšem
tento argument pro válečné fotky není tak jednoznačný. USA válku už měly
prohranou a musely by ji ukončit tak jako tak, možná, že by ale skutečně trvala
o nějaký ten měsíc déle a ta fotka jim vlastně pomohla se ctí odtáhnout domů. Takže
zemřelo míň lidí a svým způsobem tedy byla mírotvorná.
Cíle fotografie potažmo i filmu nejsou jenom umělecké, ale i dokumentovat život
- to je ona rezonance s dobou - a toto poslání je v určitých případech
nadřazené i nad uměleckostí a morálností focení či filmování určitého tématu.
Je opravdu těžké vyjádřit se, jestli je správné, lidské, umělecké, morální,
užitečné, vkusné, zaznamenávat utrpení jakékoliv živé bytosti a války a zemřelé.
Nezhrubne člověk neustálým pohledem na reálný děs? Nezevšední mu masmédii každý
den k snídani, obědu, večeři prezentovaná smrt a krev? Nevede bulvarizace medií
k posunu lidí ke špatnému vkusu ve smyslu i jejich chování se mezi sebou?
Nezačne vznikat pouze umělecký brak plný násilných scén, který bude pokládaný
za opravdové umění? Musíme být optimisty - vždyť násilí se táhne lidskými
dějinami a agrese a touha po krvi opravdu není vůbec nic nového a člověk se
navzdory tomu kultivuje a vznikají nadčasová umělecká díla. Přeci i před
staletími byly všechny bitvy a válečná vítězství zaznamenávány - tenkrát do
kamene a drahých kovů a my po tisíciletích můžeme číst jak se třeba holedbal
vládce novoasyrské říše Aššurnasirpal II. (883 -859 př.n.l.):
"Dal jsem postavit proti bráně města vzbouřenců věž, všem vůdcům vzpoury
jsem dal stáhnout kůži a tou potáhnul trámoví věže. Jiné jsem zazdil do věže,
další dal na věži nabodnout na kůl, jiné okolo věže..."
Egypťané vytesali do kamene na paměť faraóna Amenhotepa III. tato slova:
"Statečně zabíjel a uřezával paže. Bylo zajato třicet tisíc mužů."
Navzdory tomu v uměleckých dílnách vznikaly předměty plné harmonie obsahující
cit a svým způsobem dodnes kultivující člověka.
Mají nějakou čest v těle dnešní fotografové a filmaři těch mrtvých a dusících se v nemocnicích? Zdá se mi, že jejich heslem je – peníze nesmrdí. Jenže kdo pohlédne do hlubiny…
Kevin Carter onen fotograf, co v Súdánu zachytil hlady umírající maličkou dívku na cestě za milodarem jídla a na ni čekajícího supa fotil a fotil a nepomohl. Odehnal prý supa a jinak ji nechal zemřít, tak ten si trest stanovil sám, zasebevraždil se v 33 letech. Měl nějakou čest v těle, i když za onu fotku dostal Pulitzerovu cenu, a to se mi zdá dost skandální. Nu, jemu asi nakonec také.
Syrové fotky jsou třeba, ale ne vždy a za všech okolností a je třeba s nimi nakládat jako s tou nejvíc pálivou paprikou – čili jen špetička… a do reklamy neetičnost nepatří vůbec, ono stačí, že reklama je povětšinou neetická sama o sobě. V reklamě nechme spoře oděné krásné ženy a svalnaté muže a pejsky a kočičky.
