Lidštiny - udávají tedy jsou

Novou módou na sociálních sítích je veřejné chlubení se udáváním. Pyšní se tím mladé slečny i staré slečny, dámy, mladí muži a staří pánové, známá jména i neznámá. Všichni tito udavači jásají nad tím, jak odstřelili podle nich rasistický profil nebo aspoň obrázek a povahově stejní jim za to blahořečí a jásají s nimi.

Upozornit na vraždu nebo mučení nějaké bytosti je dané zákonem, a kdo tak neučiní, rovněž se dopouští trestného činu, ale udávat někoho jen za jeho názory? To už tady v historii nejednou bylo. Vždy se najde skupina lidí, co si myslí, že jejich názory jsou ty nej a musí je mít úplně každý a pokud nemá, stavějí hranice, šibenice a gilotiny.

Mít své přesvědčení a názory a moci je prezentovat je přeci zakotveno v naší ústavě a právo na ně má každý. Samozřejmě není povinností souhlasit se vším, co kdo napíše, každý má právo vše vyvracet a udávat na pravou míru, ale nahlašovat jejich nositele, či dokonce je i za veřejně napsané následně trestně stíhat, to je už hodně za hranou demokracie a hodně za hranou korektnosti, na kterou si naše doba hraje. Takovéto jednání odpovídá diktatuře a sociální sítě se svými programy na vyhledávání „závadných“ slov a pavučinou udavačů a provokatérů, se tak jeví jako past na neposlušné lidi, jejichž zločinem je, že nesouhlasí například s politikou vytyčenou jedinou EU a nevelebí krvavý Islám či multikulti životní styl.

Ano, některé názory mohou být už hodně na pomezí slušnosti a mohou i zavánět vyhrožováním – ale nikoho nejde odsoudit před spácháním zločinu jen za napsané, vyřčené či dokonce za hodně černý humor, který se ovšem dobírá jádra problému. Není možné pokoušet se takto chránit lidi před - v mnoha případech oprávněnou kritikou, třebas drsně vyjádřenou a navíc chránit jen určitou vybranou skupinu lidí, určité národnosti, náboženství a jiné ne – čili klasický dvojí metr. Adorace určité skupiny a vytvoření její nedotknutelnosti, pozitivní diskriminace, ukládání povinných kvót, genderová vyváženost – to vše zákonitě ve společnosti pomalu vyvolá pocity zklamání až apatii i strach a antipatie. Je to selhání právního státu i politiků, celé občanské společnosti. Pokud se nespravedlnost pro většinu a nadržování menšině či jedné skupině lidí a oceňované i dokonce vyžadované udávání, stane základem práva či korektního chování může to časem vyústit k vytvoření „institutu“ dobře známého na Sicílii - zvaného vendeta nebo převládne nihilizmus a k němu se pojící pocity marnosti, prázdnoty. Bohužel mohou následovat i bojové scény z postapo sci-fi filmů přímo v realitě.

V knize Raye Bradburyho 451° Fahrenheita lidi udávají spoluobčany, co vlastní tištěné knihy. To je totiž trestný čin. Mocní chtějí vytvořit společnost plytkých hlupců bez vlastního myšlení, kteří jen pracují a po práci se věnují pouze ohlupující a stupidní zábavě. Knihy jsou tedy nepřítel číslo jedna a je i čtoucí lidi je třeba zlikvidovat, protože ti lidé by mohli i samostatně myslet. K aktu anonymního udání slouží krásné červené schránky s majáčkem, kam vzorní hlupáci vhazují své ortely pro druhé.

Velké udávání a veřejně se chlubící úspěšní udavači svědčí o poněkud nechutné pokrytecké společnosti a o pomalé ztrátě svobody slova a nakonec i své individuální svobody. Je to cesta do pekel totality.

Není to nic nového ani to není jen náš národní sport asi první největší známá vlna bonzáctví byla ve starověkém Římu za éry císařství. Udavači měli speciální název – Delatores a tito občané a i otroci hlásili hlavně činy, které se stíhaly ztrátou majetku nebo pokutou. Možná tušíte, proč toto zaměření – ano z konfiskovaného majetku získali své stříbrné. Pokud byl udavačem otrok, dostal jako prémii propuštění na svobodu a stal se tak řádným občanem práskačem. Delatores měli staletí žně, ale vše jednou končí i období hojnosti. V roce 98 se stal římským císařem Marcus Ulpius Traianus, člověk podle všeho dost zásadový a sebejistý, který už za svého života dostal jméno Optimus – čili nejlepší. Nepotřeboval hájit svoji pozici a sebe zákonem trestajícím jeho urážku a nepřál si tedy, aby byly vedeny soudní procesy s lidmi obžalovanými pro urážku majestátu. Tím odpadl jeden druh udavačství, a pak také přímo zakázal úředníkům reagovat na anonymní udání neb by to podle něj „bylo nedůstojné našeho století“. Kdyby chudák tušil, že si to ještě v našem století řada lidí nemyslí, byl by asi dost roztrpčený.

Chtělo by to nějakého sebevědomého poctivého Optimuse, který by udavače vykázal tam, kam patří – na hnůj a to rovnou i se špatnými zákony. Chtělo by to společnost, co by nevyužívala těchto služeb a nepotřebovala je, protože by byla demokratická v tom nejlepším slova smyslu.

Šalba a klam sociálních sítí

Je vedro. Jet tramvají je jak za trest. Přilepuji se skrz šaty ke dřevěnému sedátku té nové a krásné tramvaje. Zastávka. Nastoupil jen jeden muž středního věku. Rozhlédl se a při pohledu na mě ztuhl a jen zírá a zírá.
Znervózněla jsem. Co mám divně? Ne, nekouká mi nic, čím bych ho tak šokovala. Muž se vydal ke mně. Zeširoka se usmívá a připomíná jednoho lupiče z Mrazíka. Ne, určitě ho neznám.
Potím se a koukám, kudy zmizím.
„Ahoj, Jito,“ zahlaholí dotyčný.
On mě zná! Dívám se asi jako idiot.
„No to jsem já!“ bodře vyřvává dál. „Ivan!“ Nechápavě se na něj dívám. „No, přeci z Géčka, Malej čůráček!“
Cestující se začínají dívat. Hned jsou poznat cizinci – nereagují.
A najednou mi to v mozku sepne: „Jé to jsi ty, no jo, Malej čůráček,“ zařvu radostně. Teď už se na nás dívá celý vůz.

Proč si lidi dávají na sociálních sítích tak blbý nicky čili přezdívky! Nebylo by lepší, aby tam každý musel být pod svým pravým jménem? Na toto vám odpovím v závěru zamyšlení.
 
S příchodem snadné komunikace na Internetu přišly i nové šalby a klamy. Každému je jistě hned vybaví vtip, kdy obrovský ošklivý chlap se vydává za krásnou štíhlou blondýnku. Jsou poměrně dobře známé kauzy, kdy mladé krasavice z důvěřivců vylákaly statisíce, u soudu se ukázalo, že to jsou staré a ošklivé ženštiny. To už jsou takové Netové stálice a dějí se tak nějak pořád. Muži jsou zde jako ženy, ženy jako muži a někdo má dva i více profilů a dokonce se jejich prostřednictvím baví sám se sebou, diskutuje, chválí se – to jsou prostě sociální sítě. Na nich může každý být tím, kým chce a kolikrát chce – můžete tam být zároveň mužem i ženou i si dát jméno jaké chce a to sebe šílenější. Pokud inkognito profil není vytvořen za účelem nějakého podvodu nebo škození je vše zde vyjmenované každého soukromá věc.
Ovšem lidi skrývající se za různé přezdívky, aby mohli anonymně urážet druhé, se nesmí divit, že pokud nejsou opravdu dobří, jsou dohledatelní. Jednou se jakýsi nerudný vulgární člověk Pepík Hypík, strašně divil a byl velmi roztrpčen, že jsem ho ve vteřině oslovila pravým jménem Josef Kačírek – měl přezdívku neboli nick na svých webovkách. Žádná detektivka se nekonala.
Zcela jiná byla kauza, která se odehrála před časem na Facebooku. Mladá žena tvrdila, že byla svědkem smrtelné nehody malého chlapce a nařkla nepřímo z jeho zabití zaměstnance zábavního parku – to už detektivka byla. Policie ji našla a samozřejmě po ní jako očité svědkyni chtěla výpověď – v případě tragické nehody nic zvláštního – svědek je dar pro vyšetřovatele. Jenže zjistilo se, že dotyčná tam vůbec ani nebyla Její zdůvodnění svého komentáře je ze šuplíčku „idioti na Netu“: „Četla jsem diskusi pod článkem a přišlo mi to hrozně zlé. Chtěla jsem zabránit tomu, aby byla očerňovaná maminka toho kluka. Sama mám malé dítě, chtěla jsem ji chránit, když ona sama nemůže, bylo mi jí líto,“ přiznala se deníku žena.
https://jihlava.idnes.cz/nehoda-sikland-sikluv-mlyn-zvole-svedek-vyzva-falesny-policie-vysocina-1ab-/jihlava-zpravy.aspx?c=A180717_153813_jihlava-zpravy_mv


Prostě na Netu se setkáte s různými podivníky, hochštaplery, bratříčky Barnuma, velkohubcema… a když se jim zdá, že zájem o ně ochabuje, přijdou s nějakou hezkou pohádkou – třeba, jako entita Poslední Skaut s tím, že mu přišla fotka dcery s výhrůžkou, že jí ublíží a tedy raději z Twitteru odchází. Samozřejmě neodešel a reálnost výhrůžek nedoložil. To jsou ty šalby a hry.
Ovšem asi prvenství v bizarnosti chování ve virtuálním prostoru by obdržela entita Jiří Maxon. Dodnes nevím, co to bylo. Ten příběh mi velmi připomíná pohádku O hloupém Honzovi od Boženy Němcové:


"Jak se jmenuješ?" ptal se ho pán, když ho byl již do služby přijal.
"Honza."
"To není hezké, Honza, budeme ti říkat Johannes!"
"I pro mě si říkejte jak chcete, ale Honzo mě volejte, sice vás nebudu slyšet."
Pán se smál, vykázal mu práci na celý den a Honza odešel. Přišel do kuchyně a kuchařka se hned ptala, jak se jmenuje.
Honzu to ptaní trochu mrzelo, povídal tedy: "Co vy ráda, dobré víno."
Když přišel nahoru do pokojů, potkala ho paní. "Ach, náš nový lokaj; jak mu říkají?"
"Říkají mně Johannes, a jmenuju se kočka," odpověděl Honza celý vzteklý, že musí pořád povídat, jak se jmenuje.
"Ten chlap je blázen," pomyslila si paní a šla dál.
Přišla slečna a poručila: "Chci polívku!"
"Já jsem polívka," řekl Honza, kterému se děvče zalíbilo.


Ano, ten člověk asi každému řekl jiné své opravdové jméno a mě dokonce v průběhu roku dvě. No co, o jméno jsem ho nežádala. Dá se říct, že po pár týdnech bylo jasné, že se jedná o muže, co se rád dělá zajímavým, ale proč ne, každý jsme nějaký.  Zábava na sociální síti je přeci virtuální šalba a klam. Ovšem vše se omrzí i člověk typu Barnuma. Jenže vždy když zájem o něj upadal, přišel s další a další jobovkou, která se mu přihodila, ale mohla to být pravda.



"Ty se tedy chceš se mnou přít?" ptal se král.
"Nu, pokusím se o to," řekl Honza a sedl vedle krále na vycpanou židli.
"Nyní začni povídat, a jestli ti řeknu, že lžeš, dostaneš mou dceru a mnoho peněz," řekl král a pokynul Honzovi, aby začal.
"Jednou jsem šel do lesa a porazil jsem dub," začal Honza.
"To může být pravda," řekl král.

Tak plynul čas a ten muž vystřídal nemocí, příkoří od dětí a žen, že to pomalu už k uvěření nebylo. Ovšem měl přijít majsterštyk. Zřejmě se mu zdálo, že zájem o něj opět upadá, tak se znovu vytasil se smrtelnou nemocí. No, kdo by risknul nevěřit a být nelidský na tak zkoušeného člověka? Co když to je pravda? Během tří měsíců dotyčný odjel do Izraele, kde se zázračně uzdravil, poznal lásku a oženil se s mladou kráskou. Na velmi drahou léčku si vydělal bitcoiny. Nevěříte? Ale i to by mohla být pravda… Ovšem asi se mu zdálo, že musí sáhnout ještě na vyšší úroveň výmyslů, čekal výhru?


"Když jsem vyšel, viděl jsem běžet zajíce, a ten měl na krku cedulku."
"To může být skutečná pravda."
"A na té cedulce stálo, že pásl váš táta s mým dědkem prasata." "To lžeš," rozkřikl se král a vyskočil ze židle.
"Že lžu? Tedy jste prohrál, a já dostanu peníze."

Vedle v domě, kde v Izraeli bydlel, zemřela osmdesátiletá paní a zanechala maličkého mopse, kterého nikdo tam nechtěl a měl být uspán –  zeptal se mě, jestli si ho vezmu i fotku poslal. Souhlasila jsem. Koukám na foto pejska, supr fotka… co mi to jen připomíná. Následně volal, aby se ujistil, že souhlasím s částkou za všemožné poplatky a leteckou přepravu. Souhlasila jsem. Poslal další fotky mě a i do větší skupiny složené převážně z mých přátel. Koukám opět na úžasné fotky, ale co to? Vždyť na nich jsou různí psíci.
Dala jsem si práci a vyhledala je Googlem a opravdu všechny ty fotky tam byly – samozřejmě ne od Maxona, ale od různých majitelů těch vyfocených mopsů a tu jím zaslanou jako první, mám dokonce na Pinterestu „připnutou“ na nástěnce – proto mi přišla povědomá. Mops tedy neexistuje. Hraji hru dál a čekám, co z toho bude, co je záměrem? Bylo určeno datum předání štěněte. Už odlétá z Izraele, ale musí do Vídně, bylo určeno další datum a další datum a další… Volá mi, že už brzo. Je mi ze všeho trapně, snažím se mu otevřít vrátka k vycouvání – říkám, pokud chce pejska mladá paní, tak ať si ho vezme.
Nevzal hozený záchranný kruh, ale asi už mu bylo jasné, že vím, jak se věci mají. Ještě před rozhovorem rychle začal mazat fotky v naší skupině a odhlásil se z ní. Asi se snažil o stejné v poště se mnou, ale to Twitter neumožňuje. Smazal i různé příspěvky na ostatních sociálních sítích. V těch příspěvcích bylo zajímavé jedno – ony i komentáře pod nimi ukazovaly na jedno jediné konkrétní jméno. Bylo by to nezajímavé, prostě ten člověk se bavil nebo je bájně lhavý, ale je tady ještě jedna věc a tou je jeho rozhovor. Ten rozhovor je na obskurním webu, snažícím se o velký impakt, protože se jedná o web veřejnoprávního média Český rozhlas. https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/jiri-maxon-twitter-dezinformace-fake-news-foldyna-drahos-zeman_1805160600_ogo
Entita Jiří Maxon zde byla vylíčena jako dezinformátor, bezskrupulózní člověk, usvědčený lhář, který šíří nepravdy o Drahošovi (tenkrát prezidentské volby) – prostě klasický záporák a hlavně příznivec SPD. Světe div se i odpovědi byly formulovány, aby co nejvíce vytvořily negativní obraz fanouška SPD a zapadaly do jeho popisu redaktorem. Takto by je opravdový příznivec této strany neformuloval a nevypustil do světa. Proto je na místě se domnívat, že toto byla úloha tohoto profilu. Taková zvláštnost  - o kauze vnučka Drahoše hovoří, že chtěl Scoop čili sólokapra – přátelé, kdo toto může napsat? Na sociálních sítích se žádní sólokapři nehoní. Na nich je vlastně i jedno, kdo co píše, kdo si pamatuje, kdo tam co dává. Lidi nevnímají autory článků, knih natož někoho, co jen něco píše na sociální síti.

Rozhovor – tedy samozřejmě písemné odpovědi na písemné otázky, je opravdu bizarní – hovoří se tam o nějakých skupinách, strukturách i o lživých e-mailech zasílaných důchodcům, aby nevolili jako prezidenta Drahoše. Zajímavé, žádný mnou oslovený důchodce takový e-mail nedostal. Jsou ve spojení pouze s rodinou a pár přáteli – získat legální cestou adresy důchodců je zhola nemožné. Jsou to ostrovy, a pokud je důchodce na Netu aktivní, je přihlášený právě na nějaké sociální síti a skutečně ho není možné ovlivnit rozesíláním nějakých politických textů. Kolika důchodcům mohl Maxon něco přeposílat?

Celý rozhovor vypadá prostě jako na objednávku, aby velmi zdiskreditoval voliče a členy SPD – ty odpovědi jsou opravdu neuvěřitelné. A samozřejmě mezi lidmi vyvolaly očekávaný ohlas hlavně na Facebooku, bohužel dnes jsou již promazané. Zajímavý je i ten fakt jak si ho redaktor pochvaluje https://www.facebook.com/newsroomct24/videos/ond%C5%99ej-golis-o-rozhovor-s/2109139032656407/

Jinak to jméno, na které poukazovaly komentáře, a vyskytlo se v příspěvcích, která Maxon opravdu rychle smazal, je Jiří Baťa bloger a Jiří Baťa umělecký kovář. A skutečně koukám na kovářův profil a to je ten člověk, co byl fyzicky přítomný na křtu mé knihy. Nebyla jsem tam sama a lidi i fotili – ano, je to on. Nechápu pánovy virtuální taškařice, nikdo se nezajímal o to kým je, nemusel lhát, mohl prostě mlčet. Navíc nikdo po něm nic nechtěl, nemusel každému něco slibovat, a pak se z toho vytáčet až mystickými historkami, proč to či ono nejde nebo to je součást jiné jeho hry?
Byli jsme pro něj pimprlata určená pro pobavení či pro manipulaci? Proč nějaký kovář z vísky má taková nutkání? Nuda? Psychická nemoc? Placený šmírák lidí? A proč takový svůj hezky rozjetý profil zaříznul neuvěřitelně hloupou kaskádou lží? Profilů pod různými jmény a nicky jistě má všude desítky, ale nejsou tak vyprofilované a známé jako byl ten Maxon. Nebo je to příklad, že žádný strom neroste do nebe a s jídlem roste chuť? Prostě měl nás za naivní blby? Otázek mnoho a odpověď jen jedna – ovšem když tak uvažuji, absolutně mě nezajímá.

Takto to je prostě jedna z šaleb a klamů virtuálního světa a i když jsme entitu Maxona viděli na živo, netušili jsme, že vidíme přímo osobně pana Baťu.
Pokud neznáte zázemí člověka - profilu , může to být kdokoli, i když se vám nějak představí. Proto je úplně jedno jestli tam někdo má nějaké reálně znějící jméno nebo ono Malý čůráček, jako ten můj známý. Svět Internetu je šalba a klam – no vždyť je to virtuální svět.

Lidštiny - ženštiny ženám

Jsou věci, co mi rozum nebere. Jednou z nich je chování feministek, těch bytostí s vagínou i bez.
V dnešní době feminismus pohřbil krásné, hrdé a opravdové ženství. Vše co pro ženu v minulých stoletích vybojoval, je zapomenuto a stal se pouhou trapnou karikaturou toho, co znamenal. Nezajímá ho konkrétní pomoc třeba ženám nad padesátku, které těžko hledají pracovní místo, nezajímají ho samoživitelky. Lhostejným ho nechává ženská obřízka, muslimské dětské nevěsty, kamenování či porušování lidských práv žen v islámských zemích a komunitách. Snaží se je feminismus řešit? Bojuje za ty ženy? Ne, spíš naopak, je proti nim. Navíc se dal na cestu sexismu a genderové rovnosti a vyváženosti, čímž znevažuje opravdovou nerovnoprávnost, nespravedlnost, útisk a předchozí smysluplný zápas žen za svá lidská práva.



Je například velmi humorné, jak se feministky obou pohlaví rvou za to, aby byly filmy genderově vyvážené. Ne, není to legrace, jistě jste už četli, že Koalice zástupců amerického filmového průmyslu ReFrame dává těm správným filmům razítko gender-balanced. Ve Švédských kinech filmy prochází Bechdelovým testem. Nevíte co to je za test? Prostě je to metoda pro hodnocení aktivní přítomnost ženy na plátně - určuje se to pomocí odpovědí na otázku – zdali jsou ve filmu alespoň dvě ženské pojmenované postavy, které se spolu baví o něčem jiném než o mužích. Více zde https://en.wikipedia.org/wiki/Bechdel_test

Zajímavé je, že švédská feministická vláda se v reálu chová jako slepičí sbor. Zde známá fotka delegace v Iránu.

Takže co dnešní feminismus dělá? Bojuje proti ženštinami vymyšlenému sexismu bílého muže a ještě se halasně staví za náboženský symbol podřadnosti ženy – burku, hidžáb a další tři pro ženy nucené pokrývky hlavy. Místo aby stál na straně žen, co bojují za svoji možnost chodit prostovlasé a za to být pokládány za plnoprávné lidi, stojí na straně velmi silně protiženského Islámu.  Feministky ho podporují a muslimským mužům odpouští vše, co na ženách páchají a omlouvají ta zvěrstva kulturou, vírou, tradicí. Pokud by se někdo ozval na obranu žen u muslimů a proti mnohdy až zvířeckým praktikám vůči nim, spustí feministické ženštiny i mužíčci takový jekot o nekorektnosti a žádají hlavu opovážlivcovu, že jít s nimi do sporu, si každý dvakrát rozmyslí.
Je to pro mne nepochopitelné a takové chování feministek mi připadá stejné, jako kdyby sám pes přinesl úchylnému sadistovi obojek a železnou hůl. Pokud by se feministky takto chovaly v minulých stoletích, ještě by neexistovalo ani volební právo žen. Čili feministky dnes již nebojují za práva žen, ale své jedové zuby cení na opravdové ženy a bijí se za zničení i malého pokroku pro ty žijící v nerovnoprávnosti. Staly se onou pověstnou ropuchou na prameni. Proč? Přiznám se, je to pro mě velikou záhadou, proč potírají těmito veřejně proklamovanými sympatiemi ke zlu, to co o právech žen veřejně hlásají. Spíše je pochopitelný kvantový počítač, než chování feministek. Na mysl mi přichází různé divoké teorie. Mají snad feministky s muslimy stejný cíl zotročit normální ženy? Chtěly by nastolit autoritativní diktaturu a z tohoto důvodu obdivují a je jejich vzorem mysoginní náboženství, které je nekompromisní k jiným názorům, náboženství nelásky, pedofilie a krve? Nebo jsou to prostě jen hloupé ženské sloužící nějakému muslimskému rádoby demiurgovi, o kterém třeba ani netuší? Další možností je ta stará a obligátní – za peníze v Praze dům a natož feministka.

O tomto paradoxním jevu – obdiv a láska feministek k islámu, hovoří novinář Erza Levanti s bojovnicí za ženská práva v islámu Raheel Razou, která vysvětluje, jak feministky a politická korektnost, kterou s rádoby levicí hystericky hlídají, nahrává teroristům a brzdí posun islámu k modernizaci a zrovnoprávnění žen. Doslova říká: "islamofobie" je ve skutečnosti "průmysl" vynalezený islamisty k útoku na Západ.

následky feminismu