Jistě znáte film Až přijde kocour. Macek se podíval a už se lidi zbarvovali. Jaký by byl svět, kdybychom s různými pocity prostě sami měnili barvy. Kdo by měl strach zmodral by. Kdo by lhal byl by šedý a zamilovaní samozřejmě růžoví. Byl by svět jednodušší? Spíš ne. Když má někdo strach je to a něm poznat i bez zbarvení. Lháři by se naučili nějak tu šedou potlačit a zamilovaní? Prošli by kolem sebe a hned by jim svět zkrásněl, věděli by na čem jsou. Ovšem pozor, co kdyby zrůžověl jen jeden a ten druhý ne. Také jsou situace, kdy by nebylo ani pro jednoho vhodné zrůžovět.
Zavrhuji myšlenku barevných emocí, i když by se to týkalo těch kladných jako láska. Vedlo by to spíš ke smutku, depresím a možná až k nenávisti. Bez barev si také málokdo troufne přímo toho druhého zeptat – chceš mě? Možnost odmítnutí nás tak nějak děsí, ten pocit zahanbení, trapnosti a obnažení svých emocí, že raději se trápíme nepřiznanými tajnými láskami a pokud se nestane zázrak zamilovaných, nikdy se o tom ten druhý nedozví …a třebas i ta druhá osoba se trápí tajnou láskou zase k té první, ale ani jeden si netroufne, ač signály obou jsou jasné… Tragické a smutné i to je život. Jenže dokud něco nevyřkneme a nedozvíme se, jak na tom jsme, máme pořád ještě jedno jediné - a tím je naděje. A ještě jeden fakt v tomto případě hraje roli o lásku se neškemrá ani neprosí, buďto je nebo není…
