... Vy prý...

 Probíhá bouřlivá diskuse a oponent chce stále další a další důkazy na podporu vašeho tvrzení a vy je předkládáte, ale tomu druhému to nestačí. Až po čase pochopíte, že chyba není ve vás nebo důkazech, ale v mozku toho druhého....

 

 

 

Za stolem sedělo dvanáct mužů. Před nimi ležela krabička a v ní byl schovaný kompas.

Vešla nejistým krokem. Útlá, malá postavička se ztrácela v obrovské místnosti.

“Tak vy prý rozhýbete kompas? Ano?!” zahřmělo na ni od stolu.

“Ano, prosím,” špitla.

“To je zajímavé. A máte pro to vysvětlení?” Předseda nadzvedl obočí.

“Ne, prosím.” Hlavu má skloněnou a dívá se na špičky bot.

“Tak jak můžete tvrdit, že rozhýbete střelku kompasu?!” Zabodl prst do vzduchu.

“Já prosím, nic netvrdím, ale střelka se pod mýma rukama opravdu začne otáčet.” Zoufale se na ně podívala. “Prosím, věřte mi. Ta střelka se opravdu prostě sama od sebe hýbe, jak nad ni dám dlaň.”

“Ano, to víme. Proto jsme vás zavolali… Vy ale nemáte vysvětlení a střelka se vám hýbe. Dokažte to!”

Přišla pomalu ke krabičce s kompasem. Chvíli nad ní podržela ruku. Dlaní se jí téměř dotýkala. Začala pomalounku kroužit prsty. Střelka se začala točit podle jejich pohybů.

“To není možné!” Soudci vstávají ze svých míst a tlačí se kolem stolku. “Neuvěřitelné! Zajímavé! Skutečně se pod jejíma rukama ukazatel severu hýbe… Poslyšte, a umíte ještě něco?” Dívají se na ni.

“Já nevím.” Znervózněla. “Snad, když si budete přát.” Pokrčila rameny.

“No, my si přejeme hlavně vysvětlení. Čekáme.” Sedli si opět za svůj stůl a lačně ji pozorují.

“Ale já skutečně nevím proč… To snad vy…” Vztáhla k nim prosebně ruce.

“My?!… My!” Dvanáct mužů stahuje obočí. “Co si to dovolujete! Vy!” Zatáhnou za páku, kterou mají u židlí. Sametová opona za nimi se rozhrne a ukáže šibenici.

“No tak, nelžete, že nevíte, a odpovězte! Jak to děláte a co ještě umíte!” Vstávají. Obstoupili ji do kruhu. Z rudých tváří jim zlostně svítí oči. “No táák!… Bude to!” Kruh se kolem ní stahuje. “Nóóó…”

Pohled na muže a na nezaměnitelně upravené trámy a konopný provaz jí roztřásl kolena. Jak je přesvědčit? Možná je oklamu. “Dobře, povím vám to. Všechno souvisí se skutečným severním pólem. Nehýbu kompasem, ale celou Zemí. Střelka pak následuje sever tam, kam ho já otočím.” Znovu, aniž jí kdo brání, nastavuje ruku nad krabičku a začíná jí krouživě pohybovat.

Nejdříve si nikdo z nich neuvědomil, co se to děje. Podivné hučení, praskání, bolestný křik. Místnost se začíná propadat do hloubky. Dům se bortí…

- - -

“Vy prý dokážete rozhýbat Zemi. Taková hloupost! Jak to můžete tvrdit!” Dvanáct mužů stahuje ruce v pěst a buší do stolu.

“Já to netvrdím, to říkali oni,” bojácně odpovídá.

“Ne, řekla jste jim to vy! My jsme ale lepší. Dáváme vám šanci přesvědčit nás. Dokažte nám, že rozhýbete Zemi!” Opřeli se o opěradla křesel, ruce položili na břicho a čekají. Na rtech mají ironický úšklebek.

Stojí tam nešťastná. Slzy jí vytékají z očí. Bojí se. Moc se bojí. Hrdlo se jí stáhlo. Mlčí.

“Vidíte, že nic neumíte! Jste podvodnice! Lhářka!” překřikují se a hrozí jí pěstmi.

“Ne!” vykřikla z posledních sil. “Nééé!”

“Tak to dokažte!” pohrdavě se usmívají.

Je zoufalá, za jejich posměšky a pohrdáním je zlo. Místností zavál vítr. Odhrnul závěs za zády sedících mužů. Uviděla podivné křeslo s několika dráty.

Chtěli to! Začíná točit celou dlaní. Opisuje stále větší a větší kruhy. Domy padají. Vody zaplavují pevniny. Křik, nářek…

- - -

“Tak vy prý dokážete zničit Zemi…” Několik mužů sedících na skalních výstupcích pohrdavě kouká na malou ženskou postavičku. “No, nějak se nám to nezdá. Můžete to dokázat?”

“Ne, nemůžu. Je to prostě daný fakt,” drze se jim podívala do očí.

“Co to znamená daný fakt? Můžete to dokázat, vysvětlit?” neodbytně trvají na svém.

“Ne, to teda nemůžu. Berte to tak. Já… Nevím… ale snad vy…,” ušklíbla se.

“Nevykrucujte se. Jste lhářka! Využíváte řady náhod a děláte se slavnou. Za to je trest! Trest! Rozumíte?! Rozumíte!” nepříčetně řvou a hrozí jí pěstmi.

“Ale já…” Nemá sílu ani chuť pokračovat v hovoru.

“Mlčíte!” vítězně se smějí. “Mlčíte! Můžete to dokázat! Určitě ne!… No, odpovězte nám! Jste lhářka!”

“Ne!” odsekla.

“Tak chceme důkazy! Důkazy! … Důkazy!” vzájemně se překřikují.

“Žádné nejsou!” zakřičela, jak mohla nejvíc.

“Není tedy o čem diskutovat.” Vstávají ze svých míst a dívají se směrem k vrcholku hory. Jeden z nich tam právě dobrousil těžký kámen. Ostří protíná vzduch.

Pláče, je jí opravdu líto, že to musí dokázat, když to neumí vysvětlit.

Pomalu sotva znatelně začíná kroužit dlaní nad skálou. Kámen praská. Začíná se vylévat láva. Voda kolem je v okamžiku vypařená… Země puká… láva chladne, sama se tříští na stále menší a menší částečky… všechno kolem se bortí…

Poslední částečka prachu se rozplynula do vesmíru.

- - -

“Poslyšte, slyšeli jsme, že vy prý dokážete zničit celou galaxii. To je výborný vtip,” hlasitě se smějí a tlučou se přitom do stehen. “Vy!… Skvělý vtip… Vy!” Vstávají z křesel. Chvíli se vzájemně pozorují. Zdvíhají proti ní ukazováčky. Nadechují se.

“Vysvětlete to! Dokažte to!…”

 

Peníze, to je zas to, oč tu běží... a tedy i ta moc...

 

Bankéři a korporátů majitelé, využívají pandemie, přes své politiky k upevnění moci a nastolení maximální kontroly obyvatelstva a samozřejmě k svým ziskům. Ti politici na tom rovněž nejsou škodní. Výrobci zdravotního materiálu, medicínský a farmaceutický průmysl, doktoři a odborníci s ním spolupracující, vydělávají dech beroucí cifry na „boji s virem“.  Nejsou sami, média mají vysokohorské zisky z reklamy na vakcíny a zdravotní zboží. Tihle si „vir“ vzít nenechají, je to jejich oslíček otřes se… tedy ten oslíček jsou občané a ti ze sebe pro ně penízky třesou, jak diví – bojí se, že umřou na neviditelnou nemoc. Jsou to hlupáci? Ne, to ne, jen nehledají pravdu, ona dnes je zakopaná sáhy pod zem. Mohla by celou tu virovou armádu připravit o zisky. Jestliže se najde někdo, kdo se nebojí a řekne pravdu, je hned na něj vysláno komando, aby ho cenzurovali, dehonestovali, našli na něj bahno a mohli ho vydírat, aby mlčel anebo prostě normálně uplatili. Pravda je cenzurována a „věda“ křičí, že co neřeknou oni, tak je dezinformace a blábolení bláznů. Jen mainstreamová média ví, co je pravda, jen placení cenzoři a neplacení užiteční idioti ví, co je pravda – jen vakcína svatá je pravda sama.

 A uvědomme si že 158 pohlaví, stejnopohlavní sňatky, covid, nucení do očkování, nucení do masek, změna klimatu, uhlíková stopa, udržitelnost, e-auta, nulový uhlík, nulový covid, rozmanitost, zelený úděl, očkovací pasy, aktivisté všeho možného, násilné levičácké bojůvky Antifa, BLM.. všechno to je jak z jednoho vejcete.

 

Smrt, děs a hrůza ve fotografii - úchylnost nebo norma?

 

 

 

Viděla jsem nechutné fotky jakéhosi Lukáše Bíby, které byly použity jako reklama na očkování. Jsou na nich zachycení údajně mrtví lidé v polohách, ve kterých byste nechtěli vidět své rodiče a říkám si, kam až lze zajít?

 

Položme si otázku týkající se umění, vkusu a umělecké rezonance doby – kam až mohou zajít fotografie smrti, násilí, zoufalství, co je ještě akceptovatelné a co už patří spíš do oblasti úchylností a patologie… a je třeba i u reportážních a senzacechtivých fotografů  vkus, ale i etika?

Před mnoha lety mě na jedné výstavě zaujaly tři fotografie stařenky plačící nad zemřelým stařečkem. Zřejmě to byl její manžel. Oblečení stařenky, postel, kde ležel mrtvý, vše bylo jako vystřižené z doby Viktora Huga - tito dva lidé snad skutečně patřili k chudině z jeho Bídníků, jen invalidní hole z našeho století, opřené o postel, vyvracely onen dojem.
Fotka "zhmotnila" smutek, ne zoufalství a beznaděj, jen smutek. Jenže ten smutek v stařenčině tváři byl tak silný, že divák, když se víc na fotku zadíval, ho mohl prožívat s ní.
Ty fotky neustále i po dlouhé době vidím a přemýšlím, jestli je umělecky morální fotografovat zoufalství, smutek lidí, kteří právě o někoho přišli. Fotit neštěstí, smrt... Jestli je správné jezdit do válek a fotit vyhřezlá střeva, utrhané ruce, zmučené lidi, vojáky na tancích, popravy.

Někdo řekne, že je to život a lidi musí vidět úplně vše. Další dodá, že slavná fotografie vietnamského děvčátka Phan Thi Kim Phuc běžícího nahého po cestě z napadené vesnice, protože bylo zasaženo napalmem a šaty si strhalo (nebo snad shořely), Američana Nicka Uta, která získala Pulitzerovu cenu, uspíšila prý konec války USA proti Vietnamu.

Když ji lidi uviděli, vyšli do ulic v mnohem větším počtu - celý svět začal protestovat. Nebýt tedy této fotky, nebyly by takové protesty. Ovšem tento argument pro válečné fotky není tak jednoznačný. USA válku už měly prohranou a musely by ji ukončit tak jako tak, možná, že by ale skutečně trvala o nějaký ten měsíc déle a ta fotka jim vlastně pomohla se ctí odtáhnout domů. Takže zemřelo míň lidí a svým způsobem tedy byla mírotvorná.

Cíle fotografie potažmo i filmu nejsou jenom umělecké, ale i dokumentovat život - to je ona rezonance s dobou - a toto poslání je v určitých případech nadřazené i nad uměleckostí a morálností focení či filmování určitého tématu. Je opravdu těžké vyjádřit se, jestli je správné, lidské, umělecké, morální, užitečné, vkusné, zaznamenávat utrpení jakékoliv živé bytosti a války a zemřelé. Nezhrubne člověk neustálým pohledem na reálný děs? Nezevšední mu masmédii každý den k snídani, obědu, večeři prezentovaná smrt a krev? Nevede bulvarizace medií k posunu lidí ke špatnému vkusu ve smyslu i jejich chování se mezi sebou? Nezačne vznikat pouze umělecký brak plný násilných scén, který bude pokládaný za opravdové umění? Musíme být optimisty - vždyť násilí se táhne lidskými dějinami a agrese a touha po krvi opravdu není vůbec nic nového a člověk se navzdory tomu kultivuje a vznikají nadčasová umělecká díla. Přeci i před staletími byly všechny bitvy a válečná vítězství zaznamenávány - tenkrát do kamene a drahých kovů a my po tisíciletích můžeme číst jak se třeba holedbal vládce novoasyrské říše Aššurnasirpal II. (883 -859 př.n.l.):
"Dal jsem postavit proti bráně města vzbouřenců věž, všem vůdcům vzpoury jsem dal stáhnout kůži a tou potáhnul trámoví věže. Jiné jsem zazdil do věže, další dal na věži nabodnout na kůl, jiné okolo věže..."
Egypťané vytesali do kamene na paměť faraóna Amenhotepa III. tato slova: "Statečně zabíjel a uřezával paže. Bylo zajato třicet tisíc mužů."
Navzdory tomu v uměleckých dílnách vznikaly předměty plné harmonie obsahující cit a svým způsobem dodnes kultivující člověka.

Mají nějakou čest v těle dnešní fotografové a filmaři těch mrtvých a dusících se v nemocnicích? Zdá se mi, že jejich heslem je – peníze nesmrdí. Jenže kdo pohlédne do hlubiny…

Kevin Carter onen fotograf, co v Súdánu zachytil hlady umírající maličkou dívku na cestě za milodarem jídla a na ni čekajícího supa fotil a fotil a nepomohl. Odehnal prý supa a jinak ji nechal zemřít, tak ten si trest stanovil sám, zasebevraždil se v 33 letech. Měl nějakou čest v těle, i když za onu fotku dostal Pulitzerovu cenu, a to se mi zdá dost skandální. Nu, jemu asi nakonec také.

 

Syrové fotky jsou třeba, ale ne vždy a za všech okolností a je třeba s nimi nakládat jako s tou nejvíc pálivou paprikou – čili jen špetička… a do reklamy neetičnost nepatří vůbec, ono stačí, že reklama je povětšinou neetická sama o sobě. V reklamě nechme spoře oděné krásné ženy a svalnaté muže a pejsky a kočičky.

 

Umřít pro lásku? Lépe ji oslavit.

 

 

 

Svátek lásky a zamilovaných, ale i přátelství. Svátek, který je u nás vlastně pořád nový a svátek, kterého se zmocnil byznys. Ono se nějakého nezmocnil? Za obchodníky, prodávající hrůzné a nevkusné a drahé valentýnské dárky, svátek nemůže. Každému, kdo na toto nadává, je možné říci, že nikdo ho nenutí kupovat kýče, může přeci koupit i vkusný dárek nebo ještě líp, jenom popřát. Proč vylévat z vaničky i dítko? Proč zatracovat den, kdy si zamilovaní, ale i přátelé můžou popřát a říci si, "mám tě rád, vážím si tě..."

Je tady jedna námitka: My máme první máj – svátek nejen práce, ale i zamilovaných. Ano, to máme a slavím ho, ale i Valentýna. Pokud by někdo navrhl další svátky lásky a přátelství – šup sem s nimi. Ráda je budu slavit. Tedy nepředstavujte si kupováním a přijímáním darů. Nic takového. Oslava nejsou dary.

Prostě kdo chce slavit, ať slaví a kdo nechce, ať neslaví, je to každého osobní věc, žádná tragédie. Vše je dobrovolné. A co je dnes doopravdy dobrovolné?
V anglosaském světě s tímto svátkem problémy nemají, je zde doma už dlouho, takže o něm nediskutují. Proč taky, láska je to, co hledáme, proč žijeme... a je kolem ní zmatků - zrovna tak kolem jejího svátku.

S určitostí nevíme, proč, a kdy začal být slaven. Vypadá to, že tento křesťany zavedený svátek měl v myslích lidí vytlačit rovnou dva svátky slavené Římany - a to slavnost Lupercalia slavenou 15.února na počest ochránce stád boha Fauna - při ní se symbolicky rituálně očišťovala stáda. Konkrétní rituální obřad probíhal na dvou mladících - Lupercích, kterým kněží obětním nožem nařízli čelo, krev otřeli a dotyční se museli zasmát. Tito dva hoši pak z kůže obětovaných ovcí nařezali řemínky a těmi, koho potkali, mrskali pro štěstí. Hlavně ženy se nechávaly zmrskat, ne pro bolest, ale pro víru, že tak získají štěstí v manželství a plodnost - zde je kořen naší velikonoční mrskačky.

Druhou slavností, která zřejmě má pokračování ve Valentýnském svátku a možná, že hlavně ona měla být jako barbarská potlačena novým křesťanským svátkem, byl svátek Matronalia slavnost na počest bohyně Iunony, jako ochránkyně manželství. Konal se o něco později 1. března a tento den se nazýval Kalendae feminarum. Římské ženy slavily tak, že prosily bohyni o šťastné manželství a rozdávaly a dostávaly dárky.

A ona pověst o knězi Valentýnovi, který žil kolem 3. stol a oddával proti zákazu císaře Claudia II? Je to pravda? Těžko říci. Jen jedno je jisté, písemné materiály dokládají hned tři skutečně žijící nositele tohoto jména

1. Valentina z Terni - biskup ze 3. století, který zemřel mučednickou smrtí asi roku 268 a prý zrovna 14.2.

2. Valentina z Rätienu

3. Valentýna římského (4.stol.).

Valentin z Terni je patronem mládeže, cestujících, včelařů, přimlouvá se za dobrý sňatek a je vzýván proti moru - takže ten vyhrává? Podle některých pramenů je Valentýn z Terni totožný s tím římským… takže ohledně Valentýna moc moudří nejsme, ale ono je to jedno. Láska není o datech, ale citech.

Básník Vítězslav Nezval jednomu takovému zamilovanému vložil do úst:
Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu