Nenechat neznámé mladíky přijíti sem

18.9.2018 jsem tento článek dala na jiný svůj blog https://splitkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=679592 ale tam nemohu mít obrázky, tak si to dám ještě sem ☺

„Ne!“

„Řekla jste ne, sirotkům ze Sýrie?“

Dámy třeští oči a omdlévají. Pánové hrozí tablety a někteří i kabelčičkama.

Ano, dělám si z tohoto tématu legraci, protože to jinak nejde. Lidé potící dobro tyto sirotky mají jako zástupné téma za jiná a důležitější. Možná i za Dalajlámu, který pronesl slova o Evropě patřící Evropanům a i o tom, že migranti by měli jít dávat do pořádku své země. Je to tak, řekl to a vlastně to říká už delší dobu. https://www.washingtontimes.com/news/2018/sep/13/dalai-lama-refugees-europe-belongs-europeans/

https://www.independent.co.uk/news/people/dalai-lama-says-too-many-refugees-in-europe-a7058911.html

Ano, Dalajláma má pravdu -  Evropa Evropanům, Afrika Afričanům, v Americe už původní obyvatelstvo moc není, ale to se už nezmění čili Amerika i novým Američanům. Rovněž každý stát je jen jeho obyvatel a nikdo nemá právo někomu brát jeho vlast. Nikdo nemá právo rozdat svoji vlast cizím obyvatelům a zničit ji pro budoucí generace.

Vraťme se k sirotám. Proč sem nechci přijmout 50 syrských sirotků? Pojďme si to podrobně probrat.

Téma zviditelnila europoslankyně Michaela Šojdrová - členka strany KDU-ČSL jejíž heslo zní: trošku pomoct, hodně škodit, to se může vždycky hodit. Proč a pro koho? Ti sirotci se tady zčista jasna zjevili jako Deus ex machina, nikdo o nich nic neví, jen že oni tvrdí, že jsou děti, a že jsou sirotci. Podivné a to v mnoha ohledech.

Mluvčí lidoveckého europoslance Zdechovského k tomu říká v soukromé diskuzi - viz obrázek:

https://scontent.fprg3-1.fna.fbcdn.net/v/t1.0-9/41942289_1054607401368290_3393176085423194112_n.jpg?_nc_cat=0&oh=f4006d70065a2971557777ae08587b97&oe=5C17FBA1

Zde https://cs.wikipedia.org/wiki/Sal%C3%A1t_(isl%C3%A1m) čteme - Hranice dospělosti je obvykle kladena k věku 14 let. Pokud tedy těm lidem je čtrnáct let a více jsou v muslimském světě již dospělí a nelze o nich hovořit jako o dětech.

Nejsou to křesťanští sirotci a my víme, že muslimské rodiny nejsou jen máma a táta a popřípadě babičky, dědečci, ale mnohem širší příbuzenstvo. Navíc dítě je pro ně další velebitel Alláha, o kterého nesmí přijít – čili vždy děti začlení do širší rodiny – vždyť je to i pracovní síla. O jediné sirotky není u muslimů zájem – o ty co to sami o sobě tvrdí ač ví, že lžou a rodiny mají, ale jejich poslání islámských bojovníků jim lež povoluje. Mohou to být také sirotci po džihádistech – těchto divokých Daesh dětí se díky jejich náboženskému fanatismu každý bojí a nechce je.

Takže pokud to nejsou opravdu osiřelá miminka a batolata, je velké nebezpečí, že se může jednat o dětské vojáky - Cubs of the Caliphate. Děti jako horliví vojáci jsou náboženskými psychopaty a všemi, co chtějí moc, k těmto cílům často využívány – malí zabijáci nemají svědomí, soucit, strach a znají jen vojenský dril a všechno zabíjení a krutosti vlastně berou jako hru – je to pro ně norma, byli k tomu cvičeni - Cubs of the Caliphate už od 4 let a neznají nic jiného. Kdo viděl film Vražedná pole o Kambodži, ví, o čem mluvím.

https://www.scmp.com/news/world/middle-east/article/2143473/forced-deliver-cubs-caliphate-islamic-state-midwife-shared

https://antimili-youth.net/articles/2015/03/trains-hundreds-child-soldiers-syria

Dnes už je jasné, že sirotci paní Šojdrové nejsou malé děti, ale převážně hoši ve věku 14 -18 let https://twitter.com/fiajit/status/1041657689863073794 a v článku https://hlidacipes.org/cesko-muze-prijmout-50-uprchliku-syrskych-deti-sirotku-z-taboru-v-recku-ci-libanonu/ se píše:

Problém s tím, jak by česká veřejnost vnímala zejména přijetí chlapců ve věku jen mírně pod hranicí 18 let, cítí i Šojdrová. V řeckých táborech, které letos v dubnu navštívila, podle jejích slov mezi dětmi bez doprovodu dospělých převládají právě chlapci ve věku 12 – 17 let.

Čili to úplně vypadá, že se jedná o ony dětské vojáky, což je velmi alarmující.

Ti mladí kluci jsou v Řecku, už neutíkají před válkou, začíná obnova země a skuteční utečenci se vrací domů – budovat svoji vlast, kam patří, a která patří jen jim. Hoši by byli při obnově třeba. Proč se nechtějí vrátit, jako se vrací ženy a děti? Někde se už snaží obnovit normální fungování společnosti, což je samozřejmě třeba Turecku snícímu o Osmanské říši, trnem v oku a nejen Turecku.

https://twitter.com/smmsyria/status/1041605813318701056

https://www.irishtimes.com/news/world/middle-east/return-of-syrian-refugees-accelerates-to-steady-flow-1.3601227

https://www.aljazeera.com/news/2018/08/lebanese-fm-reason-syria-refugees-stay-lebanon-180820111201055.html

vraceli se už dříve https://www.iom.int/news/nearly-715000-syrian-displaced-returned-home-between-january-and-october-2017

Další otázkou je, jestli jim není víc jak 18 let. Ve Švédsku testovali 8000 mužů, kteří se vydávali za děti a žádali azyl a zjistili, že 6600 jich bylo už osmnáctiletých a i mnohem starších.

https://www.bbc.com/news/world-europe-42234585

Toto jsou důvody, proč v žádném případě sem nevozit tyto „sirotky“, jelikož mohou představovat velké bezpečnostní riziko, ale peníze věnovat syrským dětským domovům a školám na jejich chod a obnovu a může se zaslat hmotná pomoc i dětem, které se vrací s rodiči domů.

O víkendu 16.9.  proběhly v Sýrii místní volby a lidi tam jasně vzkazují – obnovujeme svoji zemi a nechte nás konečně žít. https://twitter.com/syria_true/status/1041239971661799425

Takže veškerá pomoc musí směřovat do Sýrie, a kdo zůstává v Evropě a nechce se podílet na pomoci své vlasti, je velmi podezřelý a může to skutečně být ještě neaktivovaný voják bojující pro Alláha.

Vyvstávají otázky. Proč politička zvolila právě tuto údajnou skupinu muslimských mladíků? Proč neprojevuje takovou aktivitu ve prospěch jiných dětí – proč nenavrhuje přijmout jemenské sirotky nebo třeba o ty z Malawi? 

Proč se všichni politici potící dobro a patřičná skupina dobro lidí předhání v plamenných řečech, jak je nutné vzít všechny tyto syrské „sirotky“ sem a přímo tady je zabezpečit?

Proč pachatelé dobra uráží každého, kdo si klade otázky a vidí v té skupině mladíků velké bezpečností riziko?

Proč nikomu z nich před lety nevadilo toto – ten velký počet mrtvých dětí v Iráku a řeči oné paní Albright – že to stálo za to. Television interview, “60 Minutes”, May 12, 1996: Lesley Stahl, speaking of US sanctions against Iraq: “We have heard that a half million children have died. I mean, that’s more children than died in Hiroshima. And – and you know, is the price worth it?”

Madeleine Albright: “I think this is a very hard choice, but the price – we think the price is worth it.”https://williamblum.org/essays/read/madeleine-albright-ethically-challenged

 

Nejedná se nakonec o fakt, že ty siroty mají odvést pozornosti od nějakých politických levot šitých na naše občany ze strany Evropské unie?

Ještě k tématu adopce sirotků – nic není jednoduché a chtít si adoptovat dítě z jiného státu i celebrity stojí mnoho peněz za právníky a není to hned, ale může to každý, kdo chce, zkusit a ne plamenně psát na sociální sítě o bezcitných Češích.

https://revue.idnes.cz/madonna-deti-adopce-malawi-soud-souhlas-fcf-/lidicky.aspx?c=A170208_091725_lidicky_zar

https://www.novinky.cz/koktejl/101776-madonna-ceka-adoptovaneho-syna-zatim-marne.html

ó jak jsme dobří

Lidštiny - udávají tedy jsou

Novou módou na sociálních sítích je veřejné chlubení se udáváním. Pyšní se tím mladé slečny i staré slečny, dámy, mladí muži a staří pánové, známá jména i neznámá. Všichni tito udavači jásají nad tím, jak odstřelili podle nich rasistický profil nebo aspoň obrázek a povahově stejní jim za to blahořečí a jásají s nimi.

Upozornit na vraždu nebo mučení nějaké bytosti je dané zákonem, a kdo tak neučiní, rovněž se dopouští trestného činu, ale udávat někoho jen za jeho názory? To už tady v historii nejednou bylo. Vždy se najde skupina lidí, co si myslí, že jejich názory jsou ty nej a musí je mít úplně každý a pokud nemá, stavějí hranice, šibenice a gilotiny.

Mít své přesvědčení a názory a moci je prezentovat je přeci zakotveno v naší ústavě a právo na ně má každý. Samozřejmě není povinností souhlasit se vším, co kdo napíše, každý má právo vše vyvracet a udávat na pravou míru, ale nahlašovat jejich nositele, či dokonce je i za veřejně napsané následně trestně stíhat, to je už hodně za hranou demokracie a hodně za hranou korektnosti, na kterou si naše doba hraje. Takovéto jednání odpovídá diktatuře a sociální sítě se svými programy na vyhledávání „závadných“ slov a pavučinou udavačů a provokatérů, se tak jeví jako past na neposlušné lidi, jejichž zločinem je, že nesouhlasí například s politikou vytyčenou jedinou EU a nevelebí krvavý Islám či multikulti životní styl.

Ano, některé názory mohou být už hodně na pomezí slušnosti a mohou i zavánět vyhrožováním – ale nikoho nejde odsoudit před spácháním zločinu jen za napsané, vyřčené či dokonce za hodně černý humor, který se ovšem dobírá jádra problému. Není možné pokoušet se takto chránit lidi před - v mnoha případech oprávněnou kritikou, třebas drsně vyjádřenou a navíc chránit jen určitou vybranou skupinu lidí, určité národnosti, náboženství a jiné ne – čili klasický dvojí metr. Adorace určité skupiny a vytvoření její nedotknutelnosti, pozitivní diskriminace, ukládání povinných kvót, genderová vyváženost – to vše zákonitě ve společnosti pomalu vyvolá pocity zklamání až apatii i strach a antipatie. Je to selhání právního státu i politiků, celé občanské společnosti. Pokud se nespravedlnost pro většinu a nadržování menšině či jedné skupině lidí a oceňované i dokonce vyžadované udávání, stane základem práva či korektního chování může to časem vyústit k vytvoření „institutu“ dobře známého na Sicílii - zvaného vendeta nebo převládne nihilizmus a k němu se pojící pocity marnosti, prázdnoty. Bohužel mohou následovat i bojové scény z postapo sci-fi filmů přímo v realitě.

V knize Raye Bradburyho 451° Fahrenheita lidi udávají spoluobčany, co vlastní tištěné knihy. To je totiž trestný čin. Mocní chtějí vytvořit společnost plytkých hlupců bez vlastního myšlení, kteří jen pracují a po práci se věnují pouze ohlupující a stupidní zábavě. Knihy jsou tedy nepřítel číslo jedna a je i čtoucí lidi je třeba zlikvidovat, protože ti lidé by mohli i samostatně myslet. K aktu anonymního udání slouží krásné červené schránky s majáčkem, kam vzorní hlupáci vhazují své ortely pro druhé.

Velké udávání a veřejně se chlubící úspěšní udavači svědčí o poněkud nechutné pokrytecké společnosti a o pomalé ztrátě svobody slova a nakonec i své individuální svobody. Je to cesta do pekel totality.

Není to nic nového ani to není jen náš národní sport asi první největší známá vlna bonzáctví byla ve starověkém Římu za éry císařství. Udavači měli speciální název – Delatores a tito občané a i otroci hlásili hlavně činy, které se stíhaly ztrátou majetku nebo pokutou. Možná tušíte, proč toto zaměření – ano z konfiskovaného majetku získali své stříbrné. Pokud byl udavačem otrok, dostal jako prémii propuštění na svobodu a stal se tak řádným občanem práskačem. Delatores měli staletí žně, ale vše jednou končí i období hojnosti. V roce 98 se stal římským císařem Marcus Ulpius Traianus, člověk podle všeho dost zásadový a sebejistý, který už za svého života dostal jméno Optimus – čili nejlepší. Nepotřeboval hájit svoji pozici a sebe zákonem trestajícím jeho urážku a nepřál si tedy, aby byly vedeny soudní procesy s lidmi obžalovanými pro urážku majestátu. Tím odpadl jeden druh udavačství, a pak také přímo zakázal úředníkům reagovat na anonymní udání neb by to podle něj „bylo nedůstojné našeho století“. Kdyby chudák tušil, že si to ještě v našem století řada lidí nemyslí, byl by asi dost roztrpčený.

Chtělo by to nějakého sebevědomého poctivého Optimuse, který by udavače vykázal tam, kam patří – na hnůj a to rovnou i se špatnými zákony. Chtělo by to společnost, co by nevyužívala těchto služeb a nepotřebovala je, protože by byla demokratická v tom nejlepším slova smyslu.

Šalba a klam sociálních sítí

Je vedro. Jet tramvají je jak za trest. Přilepuji se skrz šaty ke dřevěnému sedátku té nové a krásné tramvaje. Zastávka. Nastoupil jen jeden muž středního věku. Rozhlédl se a při pohledu na mě ztuhl a jen zírá a zírá.
Znervózněla jsem. Co mám divně? Ne, nekouká mi nic, čím bych ho tak šokovala. Muž se vydal ke mně. Zeširoka se usmívá a připomíná jednoho lupiče z Mrazíka. Ne, určitě ho neznám.
Potím se a koukám, kudy zmizím.
„Ahoj, Jito,“ zahlaholí dotyčný.
On mě zná! Dívám se asi jako idiot.
„No to jsem já!“ bodře vyřvává dál. „Ivan!“ Nechápavě se na něj dívám. „No, přeci z Géčka, Malej čůráček!“
Cestující se začínají dívat. Hned jsou poznat cizinci – nereagují.
A najednou mi to v mozku sepne: „Jé to jsi ty, no jo, Malej čůráček,“ zařvu radostně. Teď už se na nás dívá celý vůz.

Proč si lidi dávají na sociálních sítích tak blbý nicky čili přezdívky! Nebylo by lepší, aby tam každý musel být pod svým pravým jménem? Na toto vám odpovím v závěru zamyšlení.
 
S příchodem snadné komunikace na Internetu přišly i nové šalby a klamy. Každému je jistě hned vybaví vtip, kdy obrovský ošklivý chlap se vydává za krásnou štíhlou blondýnku. Jsou poměrně dobře známé kauzy, kdy mladé krasavice z důvěřivců vylákaly statisíce, u soudu se ukázalo, že to jsou staré a ošklivé ženštiny. To už jsou takové Netové stálice a dějí se tak nějak pořád. Muži jsou zde jako ženy, ženy jako muži a někdo má dva i více profilů a dokonce se jejich prostřednictvím baví sám se sebou, diskutuje, chválí se – to jsou prostě sociální sítě. Na nich může každý být tím, kým chce a kolikrát chce – můžete tam být zároveň mužem i ženou i si dát jméno jaké chce a to sebe šílenější. Pokud inkognito profil není vytvořen za účelem nějakého podvodu nebo škození je vše zde vyjmenované každého soukromá věc.
Ovšem lidi skrývající se za různé přezdívky, aby mohli anonymně urážet druhé, se nesmí divit, že pokud nejsou opravdu dobří, jsou dohledatelní. Jednou se jakýsi nerudný vulgární člověk Pepík Hypík, strašně divil a byl velmi roztrpčen, že jsem ho ve vteřině oslovila pravým jménem Josef Kačírek – měl přezdívku neboli nick na svých webovkách. Žádná detektivka se nekonala.
Zcela jiná byla kauza, která se odehrála před časem na Facebooku. Mladá žena tvrdila, že byla svědkem smrtelné nehody malého chlapce a nařkla nepřímo z jeho zabití zaměstnance zábavního parku – to už detektivka byla. Policie ji našla a samozřejmě po ní jako očité svědkyni chtěla výpověď – v případě tragické nehody nic zvláštního – svědek je dar pro vyšetřovatele. Jenže zjistilo se, že dotyčná tam vůbec ani nebyla Její zdůvodnění svého komentáře je ze šuplíčku „idioti na Netu“: „Četla jsem diskusi pod článkem a přišlo mi to hrozně zlé. Chtěla jsem zabránit tomu, aby byla očerňovaná maminka toho kluka. Sama mám malé dítě, chtěla jsem ji chránit, když ona sama nemůže, bylo mi jí líto,“ přiznala se deníku žena.
https://jihlava.idnes.cz/nehoda-sikland-sikluv-mlyn-zvole-svedek-vyzva-falesny-policie-vysocina-1ab-/jihlava-zpravy.aspx?c=A180717_153813_jihlava-zpravy_mv


Prostě na Netu se setkáte s různými podivníky, hochštaplery, bratříčky Barnuma, velkohubcema… a když se jim zdá, že zájem o ně ochabuje, přijdou s nějakou hezkou pohádkou – třeba, jako entita Poslední Skaut s tím, že mu přišla fotka dcery s výhrůžkou, že jí ublíží a tedy raději z Twitteru odchází. Samozřejmě neodešel a reálnost výhrůžek nedoložil. To jsou ty šalby a hry.
Ovšem asi prvenství v bizarnosti chování ve virtuálním prostoru by obdržela entita Jiří Maxon. Dodnes nevím, co to bylo. Ten příběh mi velmi připomíná pohádku O hloupém Honzovi od Boženy Němcové:


"Jak se jmenuješ?" ptal se ho pán, když ho byl již do služby přijal.
"Honza."
"To není hezké, Honza, budeme ti říkat Johannes!"
"I pro mě si říkejte jak chcete, ale Honzo mě volejte, sice vás nebudu slyšet."
Pán se smál, vykázal mu práci na celý den a Honza odešel. Přišel do kuchyně a kuchařka se hned ptala, jak se jmenuje.
Honzu to ptaní trochu mrzelo, povídal tedy: "Co vy ráda, dobré víno."
Když přišel nahoru do pokojů, potkala ho paní. "Ach, náš nový lokaj; jak mu říkají?"
"Říkají mně Johannes, a jmenuju se kočka," odpověděl Honza celý vzteklý, že musí pořád povídat, jak se jmenuje.
"Ten chlap je blázen," pomyslila si paní a šla dál.
Přišla slečna a poručila: "Chci polívku!"
"Já jsem polívka," řekl Honza, kterému se děvče zalíbilo.


Ano, ten člověk asi každému řekl jiné své opravdové jméno a mě dokonce v průběhu roku dvě. No co, o jméno jsem ho nežádala. Dá se říct, že po pár týdnech bylo jasné, že se jedná o muže, co se rád dělá zajímavým, ale proč ne, každý jsme nějaký.  Zábava na sociální síti je přeci virtuální šalba a klam. Ovšem vše se omrzí i člověk typu Barnuma. Jenže vždy když zájem o něj upadal, přišel s další a další jobovkou, která se mu přihodila, ale mohla to být pravda.



"Ty se tedy chceš se mnou přít?" ptal se král.
"Nu, pokusím se o to," řekl Honza a sedl vedle krále na vycpanou židli.
"Nyní začni povídat, a jestli ti řeknu, že lžeš, dostaneš mou dceru a mnoho peněz," řekl král a pokynul Honzovi, aby začal.
"Jednou jsem šel do lesa a porazil jsem dub," začal Honza.
"To může být pravda," řekl král.

Tak plynul čas a ten muž vystřídal nemocí, příkoří od dětí a žen, že to pomalu už k uvěření nebylo. Ovšem měl přijít majsterštyk. Zřejmě se mu zdálo, že zájem o něj opět upadá, tak se znovu vytasil se smrtelnou nemocí. No, kdo by risknul nevěřit a být nelidský na tak zkoušeného člověka? Co když to je pravda? Během tří měsíců dotyčný odjel do Izraele, kde se zázračně uzdravil, poznal lásku a oženil se s mladou kráskou. Na velmi drahou léčku si vydělal bitcoiny. Nevěříte? Ale i to by mohla být pravda… Ovšem asi se mu zdálo, že musí sáhnout ještě na vyšší úroveň výmyslů, čekal výhru?


"Když jsem vyšel, viděl jsem běžet zajíce, a ten měl na krku cedulku."
"To může být skutečná pravda."
"A na té cedulce stálo, že pásl váš táta s mým dědkem prasata." "To lžeš," rozkřikl se král a vyskočil ze židle.
"Že lžu? Tedy jste prohrál, a já dostanu peníze."

Vedle v domě, kde v Izraeli bydlel, zemřela osmdesátiletá paní a zanechala maličkého mopse, kterého nikdo tam nechtěl a měl být uspán –  zeptal se mě, jestli si ho vezmu i fotku poslal. Souhlasila jsem. Koukám na foto pejska, supr fotka… co mi to jen připomíná. Následně volal, aby se ujistil, že souhlasím s částkou za všemožné poplatky a leteckou přepravu. Souhlasila jsem. Poslal další fotky mě a i do větší skupiny složené převážně z mých přátel. Koukám opět na úžasné fotky, ale co to? Vždyť na nich jsou různí psíci.
Dala jsem si práci a vyhledala je Googlem a opravdu všechny ty fotky tam byly – samozřejmě ne od Maxona, ale od různých majitelů těch vyfocených mopsů a tu jím zaslanou jako první, mám dokonce na Pinterestu „připnutou“ na nástěnce – proto mi přišla povědomá. Mops tedy neexistuje. Hraji hru dál a čekám, co z toho bude, co je záměrem? Bylo určeno datum předání štěněte. Už odlétá z Izraele, ale musí do Vídně, bylo určeno další datum a další datum a další… Volá mi, že už brzo. Je mi ze všeho trapně, snažím se mu otevřít vrátka k vycouvání – říkám, pokud chce pejska mladá paní, tak ať si ho vezme.
Nevzal hozený záchranný kruh, ale asi už mu bylo jasné, že vím, jak se věci mají. Ještě před rozhovorem rychle začal mazat fotky v naší skupině a odhlásil se z ní. Asi se snažil o stejné v poště se mnou, ale to Twitter neumožňuje. Smazal i různé příspěvky na ostatních sociálních sítích. V těch příspěvcích bylo zajímavé jedno – ony i komentáře pod nimi ukazovaly na jedno jediné konkrétní jméno. Bylo by to nezajímavé, prostě ten člověk se bavil nebo je bájně lhavý, ale je tady ještě jedna věc a tou je jeho rozhovor. Ten rozhovor je na obskurním webu, snažícím se o velký impakt, protože se jedná o web veřejnoprávního média Český rozhlas. https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/jiri-maxon-twitter-dezinformace-fake-news-foldyna-drahos-zeman_1805160600_ogo
Entita Jiří Maxon zde byla vylíčena jako dezinformátor, bezskrupulózní člověk, usvědčený lhář, který šíří nepravdy o Drahošovi (tenkrát prezidentské volby) – prostě klasický záporák a hlavně příznivec SPD. Světe div se i odpovědi byly formulovány, aby co nejvíce vytvořily negativní obraz fanouška SPD a zapadaly do jeho popisu redaktorem. Takto by je opravdový příznivec této strany neformuloval a nevypustil do světa. Proto je na místě se domnívat, že toto byla úloha tohoto profilu. Taková zvláštnost  - o kauze vnučka Drahoše hovoří, že chtěl Scoop čili sólokapra – přátelé, kdo toto může napsat? Na sociálních sítích se žádní sólokapři nehoní. Na nich je vlastně i jedno, kdo co píše, kdo si pamatuje, kdo tam co dává. Lidi nevnímají autory článků, knih natož někoho, co jen něco píše na sociální síti.

Rozhovor – tedy samozřejmě písemné odpovědi na písemné otázky, je opravdu bizarní – hovoří se tam o nějakých skupinách, strukturách i o lživých e-mailech zasílaných důchodcům, aby nevolili jako prezidenta Drahoše. Zajímavé, žádný mnou oslovený důchodce takový e-mail nedostal. Jsou ve spojení pouze s rodinou a pár přáteli – získat legální cestou adresy důchodců je zhola nemožné. Jsou to ostrovy, a pokud je důchodce na Netu aktivní, je přihlášený právě na nějaké sociální síti a skutečně ho není možné ovlivnit rozesíláním nějakých politických textů. Kolika důchodcům mohl Maxon něco přeposílat?

Celý rozhovor vypadá prostě jako na objednávku, aby velmi zdiskreditoval voliče a členy SPD – ty odpovědi jsou opravdu neuvěřitelné. A samozřejmě mezi lidmi vyvolaly očekávaný ohlas hlavně na Facebooku, bohužel dnes jsou již promazané. Zajímavý je i ten fakt jak si ho redaktor pochvaluje https://www.facebook.com/newsroomct24/videos/ond%C5%99ej-golis-o-rozhovor-s/2109139032656407/

Jinak to jméno, na které poukazovaly komentáře, a vyskytlo se v příspěvcích, která Maxon opravdu rychle smazal, je Jiří Baťa bloger a Jiří Baťa umělecký kovář. A skutečně koukám na kovářův profil a to je ten člověk, co byl fyzicky přítomný na křtu mé knihy. Nebyla jsem tam sama a lidi i fotili – ano, je to on. Nechápu pánovy virtuální taškařice, nikdo se nezajímal o to kým je, nemusel lhát, mohl prostě mlčet. Navíc nikdo po něm nic nechtěl, nemusel každému něco slibovat, a pak se z toho vytáčet až mystickými historkami, proč to či ono nejde nebo to je součást jiné jeho hry?
Byli jsme pro něj pimprlata určená pro pobavení či pro manipulaci? Proč nějaký kovář z vísky má taková nutkání? Nuda? Psychická nemoc? Placený šmírák lidí? A proč takový svůj hezky rozjetý profil zaříznul neuvěřitelně hloupou kaskádou lží? Profilů pod různými jmény a nicky jistě má všude desítky, ale nejsou tak vyprofilované a známé jako byl ten Maxon. Nebo je to příklad, že žádný strom neroste do nebe a s jídlem roste chuť? Prostě měl nás za naivní blby? Otázek mnoho a odpověď jen jedna – ovšem když tak uvažuji, absolutně mě nezajímá.

Takto to je prostě jedna z šaleb a klamů virtuálního světa a i když jsme entitu Maxona viděli na živo, netušili jsme, že vidíme přímo osobně pana Baťu.
Pokud neznáte zázemí člověka - profilu , může to být kdokoli, i když se vám nějak představí. Proto je úplně jedno jestli tam někdo má nějaké reálně znějící jméno nebo ono Malý čůráček, jako ten můj známý. Svět Internetu je šalba a klam – no vždyť je to virtuální svět.

Lidštiny - ženštiny ženám

Jsou věci, co mi rozum nebere. Jednou z nich je chování feministek, těch bytostí s vagínou i bez.
V dnešní době feminismus pohřbil krásné, hrdé a opravdové ženství. Vše co pro ženu v minulých stoletích vybojoval, je zapomenuto a stal se pouhou trapnou karikaturou toho, co znamenal. Nezajímá ho konkrétní pomoc třeba ženám nad padesátku, které těžko hledají pracovní místo, nezajímají ho samoživitelky. Lhostejným ho nechává ženská obřízka, muslimské dětské nevěsty, kamenování či porušování lidských práv žen v islámských zemích a komunitách. Snaží se je feminismus řešit? Bojuje za ty ženy? Ne, spíš naopak, je proti nim. Navíc se dal na cestu sexismu a genderové rovnosti a vyváženosti, čímž znevažuje opravdovou nerovnoprávnost, nespravedlnost, útisk a předchozí smysluplný zápas žen za svá lidská práva.



Je například velmi humorné, jak se feministky obou pohlaví rvou za to, aby byly filmy genderově vyvážené. Ne, není to legrace, jistě jste už četli, že Koalice zástupců amerického filmového průmyslu ReFrame dává těm správným filmům razítko gender-balanced. Ve Švédských kinech filmy prochází Bechdelovým testem. Nevíte co to je za test? Prostě je to metoda pro hodnocení aktivní přítomnost ženy na plátně - určuje se to pomocí odpovědí na otázku – zdali jsou ve filmu alespoň dvě ženské pojmenované postavy, které se spolu baví o něčem jiném než o mužích. Více zde https://en.wikipedia.org/wiki/Bechdel_test

Zajímavé je, že švédská feministická vláda se v reálu chová jako slepičí sbor. Zde známá fotka delegace v Iránu.

Takže co dnešní feminismus dělá? Bojuje proti ženštinami vymyšlenému sexismu bílého muže a ještě se halasně staví za náboženský symbol podřadnosti ženy – burku, hidžáb a další tři pro ženy nucené pokrývky hlavy. Místo aby stál na straně žen, co bojují za svoji možnost chodit prostovlasé a za to být pokládány za plnoprávné lidi, stojí na straně velmi silně protiženského Islámu.  Feministky ho podporují a muslimským mužům odpouští vše, co na ženách páchají a omlouvají ta zvěrstva kulturou, vírou, tradicí. Pokud by se někdo ozval na obranu žen u muslimů a proti mnohdy až zvířeckým praktikám vůči nim, spustí feministické ženštiny i mužíčci takový jekot o nekorektnosti a žádají hlavu opovážlivcovu, že jít s nimi do sporu, si každý dvakrát rozmyslí.
Je to pro mne nepochopitelné a takové chování feministek mi připadá stejné, jako kdyby sám pes přinesl úchylnému sadistovi obojek a železnou hůl. Pokud by se feministky takto chovaly v minulých stoletích, ještě by neexistovalo ani volební právo žen. Čili feministky dnes již nebojují za práva žen, ale své jedové zuby cení na opravdové ženy a bijí se za zničení i malého pokroku pro ty žijící v nerovnoprávnosti. Staly se onou pověstnou ropuchou na prameni. Proč? Přiznám se, je to pro mě velikou záhadou, proč potírají těmito veřejně proklamovanými sympatiemi ke zlu, to co o právech žen veřejně hlásají. Spíše je pochopitelný kvantový počítač, než chování feministek. Na mysl mi přichází různé divoké teorie. Mají snad feministky s muslimy stejný cíl zotročit normální ženy? Chtěly by nastolit autoritativní diktaturu a z tohoto důvodu obdivují a je jejich vzorem mysoginní náboženství, které je nekompromisní k jiným názorům, náboženství nelásky, pedofilie a krve? Nebo jsou to prostě jen hloupé ženské sloužící nějakému muslimskému rádoby demiurgovi, o kterém třeba ani netuší? Další možností je ta stará a obligátní – za peníze v Praze dům a natož feministka.

O tomto paradoxním jevu – obdiv a láska feministek k islámu, hovoří novinář Erza Levanti s bojovnicí za ženská práva v islámu Raheel Razou, která vysvětluje, jak feministky a politická korektnost, kterou s rádoby levicí hystericky hlídají, nahrává teroristům a brzdí posun islámu k modernizaci a zrovnoprávnění žen. Doslova říká: "islamofobie" je ve skutečnosti "průmysl" vynalezený islamisty k útoku na Západ.

následky feminismu

Kladivo na mozky v rukou člověka, co není v tísni

 Kdo ovlivní mozky dětí a mladých, ten má moc a zajištěnou svoji budoucnost – tak uvažují i nátlakové politické „neziskovky“. Jak se taková neziskovka pozná?

Obsah:
Tavení mozků dětí
    - Podívejte, jak jsme hodní
    - Historie učitelka
Nezisková chobotnice
    - Jak se pozná divná neziskovka?
    - Fakta o Člověku v tísni a dalších „neziskovkách“



Tavení mozků dětí

Když sem v tom věku byl, v kterémž se lidskému rozumu

rozdíl mezi dobrým a zlým ukazovati začíná, vida já rozdílné

mezi lidmi stavy, řády, povolání, práce a předsevzetí, jímiž se

zanášejí, zdála se toho nemalá býti potřeba, abych se dobře,

k kterému bych se houfu lidí připojiti a v jakých věcech

život tráviti měl, rozmyslil.

Jan Amos Komenský Labyrint světa a ráj srdce

Podívejte, jak jsme hodní

Kdo nic nezná, musí všemu věřit, říkal Jan Neruda a měl stoprocentní pravdu. Pokud si nenastudujete všemožná fakta, neosvojíte kritické myšlení a rovněž logické myšlení, může vám kde kdo cokoliv kdykoliv nabulíkovat. Z tohoto důvodu je důležité státem garantované všestranné vzdělání pro žáky základních škol – s důrazem na samostatné a kritické myšlení. Vzdělání musí být přísně apolitické a nenáboženské – do škol nepatří žádná ideologie, ale pouze fakta přírodních věd a matematiky, historie bez ideologického balastu a v rámci hesla v zdravém těle zdravý duch i sport a dále výuka češtiny plus jednoho cizího jazyka a nepolitická, nenáboženská prostě nevtíravá morální a etická výchova, ve které dítě pochopí co je úcta k životu, starým lidem, přírodě, vlasti. Později je důležité nemít profesní klapky na očích a nezapomenout přečíst si něco z jiných oborů.
Mladý člověk vybavený kvalitním vzděláním a schopný logického myšlení si pak sám objevuje svět, politiku, filosofii a třeba i udělá hodně chyb – jenže i ty ho vedou dál. Každé mládě si musí samo vše prožít, odžít a najít, aby bylo silné. Ovšem samostatné myšlení mladých, neovlivněné něčí ideologií - to je trnem v oku těm, co oni chtějí formovat děti a adolescenty k obrazu svému, aby mysleli jen jak je potřeba, četli jen to, co mají, nenáviděli jen toho, koho jim poručí a milovali rovněž jen ty jim dané k milování a obdivu a hlavně aby vzali za svoji pouze a jen jednu správnou a korektní ideologii multikulturalismu, feminismu, neomarxismu, lásku k této EU a jejímu vedení a hlavně aby neměli vlastní mozek. Výchova ovcí je ideálem nátlakových politických organizací. Všichni svorně budou obdivovat a chtít jen milovanou Evropskou unii a její zničující politiku.

Děti a mladí bez životních zkušeností jsou velmi dobrým objektem pro názorové ovlivňování, a tak vyrazil do škol Člověk v tísni – největší politická „neziskovka“ ve východní Evropě se svým mono-pohledovým programem Jeden svět a Týdny mediálního vzdělávání a se svými klanovými novináři a odborníky, kteří samozvaně za děti a mladé lidi rozhodují, co je pravda, co smí číst, a která média a lidi mají bez rozmyslu poplivat, protože jim to řekli lidi z Člověka v tísni. Samozřejmě nejsou jediná „nezisková“ organizace, co politicky agitují ve školách – další je například Nadační fond Josefa Luxe se svým programem podpory etické výchovy – který zaštiťují členové KDU-ČSL - poslanec Mihola, europoslankyně Michaela Šojdrová. Někdo může říci, že etická výchova jest kladná věc, a že sama v předchozím textu píši o nutnosti morální a etické výchovy – ano, ale netýká se to soutěže sponzorované politiky jedné strany a Evropské unie. Na základní školy a na střední prostě politika, politici ani náboženství nepatří. Ani do školek – kam zamířil Europoslanec Zdechovský – opět KDU-ČSL.

https://www.jsns.cz/projekty/medialni-vzdelavani/tydny-medialniho-vzdelavani-2018

http://www.fondlux.cz/programy/program_etv2018_zneni.html
https://twitter.com/TomZdechovskyEP/status/969256114444488704

Chybou je, že neexistuje žádný, pro všechny školy závazný, národní vzdělávací program, nejsou koncepty pro výuku, kvalitní jednotné učebnice – protože start má mít každý stejný a to vše vypracované skutečnými odborníky, kterým jde pouze o vzdělanost národa a tedy o jeho budoucnost a o rozvoj dětí. Ministerstvo školství je vždy přiťuknuto nekompetentním lidem a političky na postu ministra školství byly vždy karikaturou politika v čele tohoto ministerstva. Jejich úřadování a prosazené novely ve školství - hlavně paní Valachové, to by snad mělo být i trestné, jako sabotáž vzdělání.
V programovém vakuu bez vize pak děti podle svého učí a mozky jim masírují politické nadnárodní „neziskovky“, což je velmi nežádoucí - vzhledem k nutnosti apolitického a nenáboženského vzdělání a opravdu svobodného rozvoje dětí.
Člověk v tísni píše, že na vzdělání a osvětu za rok 2016 vynaložili 60 618 000Kč. Velmi zarážející částka a alarmující částka vynakládaná na ohýbání myšlení mladých lidí a nejen jich i učitelů a rodičů.
Pak je tu Step by Step což je taková dceřiná organizace Nadace Open Society Fund Praha- čili jak sám Pánek říká Nadace Sorose – zde http://osf.cz/wp-content/uploads/2015/08/OSF_10let.pdf

Step by Step – původní název programu je Začít spolu. Jedná se o alternativní vzdělávací
program, jehož realizaci zahájila Nadace OSF Praha v roce 1994 ve spolupráci s OSI New
York a organizací Children’s Resources International ve Washingtonu. Program vychází
z amerického programu Step by Step a je určen mateřským, základním a středním školám
a pedagogickým fakultám. http://www.zacitspolu.eu/o-nas/sbs-cr

SbS školí učitele, aby vyučovali podle jejich metod. A co tato organizace propaguje – hlavně inkluzi nebo matematickou výuku podle prof. Hejného – jejich metody jsou velmi kontroverzní až pavědecké, tvářící se jako spása pro úplně všechny děti ať jsou nadané nebo mají handicap, ale výsledkem je polovzdělanost všech dětí, potlačení nadání jedinci čili mrhání inteligencí a frustrace dětí potřebujících zvláštní péči, kteří budou mít problémy se začlenit do společnosti. Bohužel i politici - jako dřívější ministryně školství Valachová, vyslyšeli příkaz zavést inkluzi do škol, což bude mít pro naše školství nedozírné následky i pro všechny zúčastněné.
http://www.zacitspolu.eu/images/files/kompletniucitel.pdf
http://www.ceskaskola.cz/2017/03/lubos-motl-hejneho-metoda-je.html



Historie učitelka
Není to poprvé, kdy někdo jde louskat hlavy školáků a studentů, lze najít několik historických paralel aneb Historia magistra vitae.
Dělali to masivně němečtí nacisti, dělali to velmi drasticky v padesátých letech komunisti a dělali to katolíci – ti se v našich zemích vyznamenali už po roce 1620 čili po bitvě na Bílé hoře, která byla poledním pokusem o zvrácení vývoje v Čechách. Jak dopadla, to víme, zatýkalo se, konfiskoval majetek, sekaly se české hlavy, elita národa odešla do vyhnanství, nekatoličtí věřící byli popravování nebo museli přestoupit na katolictví.   
Habsburská protireformační a rekatolizační politika způsobila jazykový a kulturní úpadek českého národa – tím že vyhnala z Českých zemí velké procento nekatolické inteligence – vzdělance, umělce a hlavně, co bylo pro národ nejbolestivější – učitele – včetně Jana Amose Komenského. Nahradili je jezuité a katoličtí duchovní – jiní vyučující nepřicházeli v úvahu, takže výchova a vzdělání další generace se neslo pouze v katolickém duchu a prohabsburském. Zanikla Karlova universita – Ferdinand III. ji spojil s jezuitskou kolejí v Klementýnu a vznikla tak katolická státní vzdělávací instituce Karlo -Ferdinandova univerzita.
Na našem území působili velmi aktivně různé řády jako misionáři – hlavně jezuité. U obyvatelstva byla kontrolována účast na mších a jejich smýšlení, udávalo se o sto šest, ale v rámci výchovy jim byly dopřány i různé katolické slavnosti, kde se hrálo divadlo, hudba a byl i ohňostroj. Habsburkové i katolické církev věděli, že nejde jen vše potlačit bičem, že i ten cukr je nutný.

A k čemu vedla výchova poslušných prohabsburských katolíků? Ke konci Kališníků, Jednoty bratrské a dalších nekatolíků, ke konci jedinečného reformačního procesu v českých zemích. Nastala tvrdá rekatolizace v nejen u nás, ale i v celé Římské říši. Ve městech byla násilná, protože byl zájem ze strany císaře i církve, aby proběhla v co nejkratším čase. Ono co katolíky tak pohánělo? Nebyla to jen touha po majetku, moci, nebyl to jen strach z jiného nového a i kritického myšlení lidí, byla to i pomsta za reformaci, co u nás proběhla a odstavila je od korýtek – čili pomsta za husitství, které o sto let předběhlo evropskou reformaci. Žili zde jedineční, nadaní a myslící lidé a to se neodpouští, takovým se vládně špatně, ty je třeba zlomit a jak nejlépe? Rigidním náboženstvím vtloukaným už do malých hlaviček dětí a bláboly o skvělých Habsburcích. Co to jenom připomíná? Copak to neziskovky dětem tlučou do hlav? A kdo vlastně jsou?


Nezisková chobotnice

Na kterouž věc mnoho a často pomýšleje a s rozumem svým pilně se radě, na tom mi se ustanovovala mysl, abych sobě takový života způsob, v kterémž by co nejméně starostí a kvaltování, co nejvíc pak pohodlí, pokoje a dobré mysli bylo, oblíbil.
Jan Amos Komenský Labyrint světa a ráj srdce


Politické humanitární a lidskoprávní neziskovky jsou pro společnost jako rakovina pro tělo – pouze pojídají jednotlivé orgány, až ho úplně pozřou.

Jak se pozná divná neziskovka?
Představte si následující situaci – jste šéfové tajných služeb a potřebujete nenápadně a dokonce veřejně dostávat do míst svých zájmů své lidi. Jak to uděláte? Nabízí se jedno logické a lehké řešení – prostě založíte humanitární či lidskoprávní neziskovku anebo zaplníte svými lidmi již založenou a převezmete její vedení. Jedině tak můžete vysílat své agenty do zemí, kde máte své zájmy a chcete ovlivňovat místní obyvatelstvo. Elegantní, jednoduché a vtipné v tom, že peníze na vaše akce vám bude posílat i dobrotivý občan a samozřejmě v rámci krytí musíte občas i prokázat nějakou tu humanitární činnost - záchranu dětí v Africe, léčba smrtelných nemocí jako je třeba ebola… To samé platí pro vlády- potažmo politické strany ve vládě – jak elegantně ovlivnit národ? Jak si vychovat své voliče? Jak si hlídat své zájmy doma i v cizině? Nu, prostřednictvím humanitární či lidskoprávní neziskovky.
Jak poznáte takovou neziskovku, která kryje zájmy politiků, tajné služby či dokonce už to není ani na oko neziskovka, ale drze veřejně prezentovaná skvěle organizovaná nadnárodní politická organizace? Vyměňte si na chvíli pozice s tajnými a sledujte je vy.
Sledujte, kdo je financuje, peníze a jejich množství prozradí leccos. Zjistěte si, kolik miliónů jim dává stát, kolik cizí mocnosti, kolik jiné podivné neziskovky.
Sledujte, kam jezdí, a uvědomte si, kam by měli jezdit se svojí pomocí a nejezdí tam.
Podívejte se, co mají ty země, kam jezdí za bohatství a co mají ty země, kam nejezdí, ač by měli.
Sledujte jejich politické aktivity, a koho preferují.
Sledujte, kdo je jejich VIP člen a kdo předseda a kdo je ve správní radě. Podívejte se kdo je kdo a na jejich vztahy s dalšími mocnými a médii a neziskovkami.
Opravdu pečlivě sledujte jejich činnost třeba i na sociálních sítích a nenechte se ukolébat srdceryvnými PR články o tom, jak jsou summum bonum čili nejvyšší dobro.
V neposlední řadě sledujte do jakých oblastí celé společnosti neziskovka zasahuje – pokud svým dobrem obhospodařuje skoro všechny oblasti lidské společnosti – a angažuje se nejen v cizině, ale i doma – od umění až po výuku a media, od školek až po vysoké školy, od pomoci chudým dětem s doučováním až po pomoc s manželskými problémy, daněmi, dále „pomáhá“ na školách dětem i dospělým se správnými názory, vytváří ten jediný jakoby pravdivý pohled na historii, a také záměrně definuje pomyslného nepřítele a pořádá ony pětiminutovky nenávisti vůči němu a falešně definuje přítele. Snaží se pod rouškou dobra o cenzuru a kriminalizaci jiných názorů… tak je jasné, že to není jen neziskovka, je to nadnárodní politická nátlaková organizace – až sekta, která se prorůstá státem a může připravovat - jak se říká – půdu pro evoluční převzetí moci, svými pravými vlastníky a nastolení diktatury. Ano, za maskami dobrodějů se vždy skrývali jak diktátoři, tak sadisté a svět jim to nikdy neprohlédl a ti co prohlédli, ti prostě zmizeli bradou vzhůru pod zemí. A vždy na to jdou stejně – tváří se jako dobro pro celé lidstvo, snaží se ovlivnit mládež a ovládat nějak handicapované lidi, kteří pro ně z lásky a dobrovolně budou dělat špinavou práci.
Nakonec – hlavně neposílejte peníze humanitárním a lidskoprávním neziskovkám – pomáhejte přímo lidem, psům, kočkám, přírodě… ti to potřebují, politické strany, tajné služby a lidé bažící po převzetí moci, mají peněz dost.
https://zpravy.idnes.cz/lekari-bez-hranic-afrika-leky-charita-neziskova-organizace-pa4-/zahranicni.aspx?c=A180621_101052_zahranicni_linv


Fakta o Člověku v tísni a dalších „neziskovkách“
Vraťme se k Člověku v tísni, který vstupuje do škol a nahrazuje veřejnou výuku tou svojí, za 60 618 000Kč a stát nečině přihlíží, ba je i financuje. Podle všech znaků se jedná o nadnárodní politickou nátlakovou organizaci – ovšem vedení se jeví jako místní klan. O čistou humanitární organizaci se v žádném případě nejedná už ze samotné definice humanitární a rozvojové pomoci a ani nesplňuje čtyři základní principy, jimiž se řídí humanitární intervence  - viz :
Humanitární pomoc je pomoc poskytovaná typicky v důsledku humanitárních krizí. Reaguje na momentální nerovnováhu v oblasti základních potřeb pro život a je poskytována jen po dobu, kdy je daná země či oblast neschopná fungovat samostatně. Typickým příkladem jsou přírodní katastrofy (povodně, požáry, zemětřesení,...) a válečné konflikty. https://cs.wikipedia.org/wiki/Humanit%C3%A1rn%C3%AD_pomoc
https://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/humanitarni_pomoc/prirucka_WFP_pro_nevladni_organizace/zakladni_prehled_humanitarni_pomoci.html
·        lidskost: zásadním cílem HP je záchrana životů a snížení utrpení lidí;
·        nestrannost: HP se poskytuje výhradně na základě identifikovaných potřeb, bez rozlišování mezi příjemci podle jiných kritérií;
·        neutralita: v ozbrojených či jiných konfliktech se pomoc nepřiklání k žádné ze sporných stran;
·        nezávislost: cíle pomoci nejsou pod vlivem politických, ekonomických ani jiných zájmů dárce ani příjemce.


Nadnárodnost dokazují finanční toky:

V roce 2016 Člověk v tísni obdržel peníze od těchto subjektů:
Zahraniční státní rozpočty 618.601.000,
EU - Evropská komise a delegace EU 523.252.000 Kč,
Agentury OSN 171.964.000 Kč,
Státní rozpočet 146.940.000 Kč,
dary 104.748.000 Kč,
nadace a nevládní organizace 74.457.000 Kč,
místní rozpočty 44.623.000 Kč,
Operační programy 23.859.000 Kč.
Americká organizace National Endowment for Democracy (NED) 19 216 000Kč
Charles Stewart Mott Foundation 21 251 000Kč
Tato organizace mimo USA poskytuje peníze ve velmi omezené míře https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Stewart_Mott_Foundation
A jak si korporace Mott prostřednictvím svých neziskovek zajišťují vliv v jiných firmách https://www.nytimes.com/2008/05/29/business/29sugarside.html?_r=0

Dárce mnoha milionů si je investuje s určitým cílem a málokdy dárce za svůj dar nic nečeká.


Že se jedná o politickou organizaci, je dokázáno jejími aktivitami.
Člověk v tísni je politickou a ve své podstatě i nátlakovou organizací – toto je jasné už z jejich výročních zpráv stačí si dát práci a pročíst si aspoň tu za rok 2016 https://www.clovekvtisni.cz/media/publications/757/file/1498836816-cvt-vz2016-navigace-lg-3.pdf

Žádná opravdu humanitární organizace se ve své domovské ani v jiných zemích, neúčastní na politickém dění a na jeho ovlivňování.  Jejich aktivity například v Bělorusku, na Ukrajině i Kubě a v dalších zemích jsou ryze politické  – zde přímo jimi dané důkazy pro Kubu:
https://ona.idnes.cz/jak-se-stat-tajnou-agentkou-pres-inzerat-jako-pavla-holcova-p4n-/spolecnost.aspx?c=A080820_103205_ona_ony_jup

V roce 2006 organizace začala podporovat projekt na podporu hnutí Kubánských nezávislých knihoven. Uspořádala několik bytových seminářů na Kubě a zprostředkovala důležité kontakty pro kubánské disidenty. Je členem Europe –Cuba NGO Network, což je síť neziskových organizací zaměřených na Kubu. Začala vydávat anglicko-španělský bulletin Cuba Europe Dialogues. http://cubalog.eu/
 citace z  https://is.muni.cz/th/v196o/Koprova_magisterska_prace.pdf

https://www.clovekvtisni.cz/co-delame/lidska-prava-ve-svete/prima-pomoc-politicky-perzekvovanym/svobodne-cestovani-po-kubansku-147gp

Pro Venezuelu také nemají žádnou humanitární pomoc - cituji:
Prostor, v němž může občanská společnost ve Venezuele provozovat své aktivity, se neustále zužuje. Člověk v tísni bude i v této kritické situaci podporovat místní iniciativy a organizace…
https://www.hedvabnastezka.cz/zeme/amerika/venezuela/32974-venezuele-hrozi-stupnovani-nasili-lidem-chybi-zakladni-potraviny-i-leky-protesty-proti-neunosne-situaci-jsou-brutalne-potlacovany/

Dále žádné humanitární organizace nedistribuují a nepodporují tvorbu dokumentárních filmů natož politicky čistě jednostranně zaměřených, bez vyjádření druhé strany. Jejich úlohou není měnit svět, ale pomáhat pouze humanitárně a rovněž úlohou humanitární organizace není vydávání propagačních politických materiálů – například příručky pro novináře, jak mají psát o nějakém tématu.
Promítáme filmy, které mění svět
Příběhy skutečných lidí vzbuzují u mnohých festivalových diváků a divaček touhu poskytnout
pomoc či vyjádřit podporu. Proto se Jeden svět zaměřil na tzv. filmy se sociálním dopadem.
Jejich příručka pro novináře –  Jak psát o migraci. https://www.clovekvtisni.cz/media/publications/674/file/1482421626-prirucka-mlg-5.pdf

Humanitární organizace nepůsobí na státních školách – nepořádají pro učitele kurzy a pro děti volby nanečisto – viz citace z https://www.clovekvtisni.cz/media/publications/757/file/1498836816-cvt-vz2016-navigace-lg-3.pdf

Na našich kurzech získávají pedagogové dovednosti a kompetence potřebné k úspěšnému zvládání společného vzdělávání v praxi. Kurzy se zaměřují na práci s emocemi, na principy respektující, nezraňující a partnerské komunikace. Učíme je pracovat s různorodým kolektivem žáků…

ZAHRANIČNÍ SPOLUPRÁCE A ANALÝZA VZDĚLÁVACÍ POLITIKY
V rámci projektu Global Schools vznikla Analýza vzdělávací politiky České republiky ve vztahu k výchově ke globálnímu občanství a základnímu vzdělávání

Novinkou roku 2016 je soutěž Hledá se LEADr. V ní chceme aktivní mladé lidi motivovat, aby v budoucnu vstoupili do místní politiky.

Na podzim jsme už pošesté pořádali studentské volby. Před řádnými volbami do krajských zastupitelstev tak volili středoškoláci „nanečisto“ politické strany, hnutí a koalice, které kandidovaly v jejich kraji. Svůj hlas odevzdalo 31 867 studentů z 254 škol.
Pro vyučující jsme připravili metodické materiály a dokumentární filmy s tématem voleb, které mohli využít ve výuce


Je politickou nátlakovou organizací zřejmě spolupracující, jak s naší vládou, tak s vedením EU a úředníky v USA a různými lobbystickými subjekty jako Open society Sorose.
https://legacy.blisty.cz/art/45794.html
https://legacy.blisty.cz/art/15651.html
https://legacy.blisty.cz/art/11987.html

Zaměstnanci a milci
Zaměstnanci mají mnohdy naivně levicové spíš neomarxistické smýšlení ovšem jako celá organizace se zálibou v názorovém totalitářství a denunciaci a ostrakizaci názorových oponentů. Že se jedná i o místní klan, dokazují například propojení VIP pracovníků Člověka v tísni s jejich novináři
https://www.jsns.cz/projekty/medialni-vzdelavani/tydny-medialniho-vzdelavani-2018/novinari-a-medialni-odbornici

Kristýna Taberyová předsedkyně správní rady Člověka v tísni, je poradkyní generálního ředitele České televize a spolupracuje s Nadačním fondem Josefa Luxe. Matka Erika Taberyho, pro ČvT přednášejícího novináře, který byl člen správní rady Sorosovy Nadace Open Society Fund Praha.
https://rejstrik.penize.cz/25755277-clovek-v-tisni-o-p-s
http://www.fondlux.cz/programy/ca2007_cely_clanek.html
https://rejstrik.penize.cz/47611804-nadace-open-society-fund-praha

Šimon Pánek – ředitel Člověka v tísni
https://rejstrik.penize.cz/25755277-clovek-v-tisni-o-p-s
https://rejstrik.penize.cz/simon-panek
Open society fund Praha – Sorosova nadace a Šimon Pánek byl předsedou její správní rady 1999 -2006

http://osf.cz/wp-content/uploads/2015/08/OSF_10let.pdf

http://osf.cz/wp-content/uploads/2015/03/OSF_VZ_2005.pdf
https://www.facebook.com/zpravy3/videos/1839706536326728/
https://rejstrik.penize.cz/47611804-nadace-open-society-fund-praha
http://www.nasipolitici.cz/cs/regionalni-projekty/i30-osf-fond-otakara-motejla-nejvetsi-cesky-fond-proti-korupci

Ing. Jan Kamenický finanční ředitel Člověka v Tísni – spolupracuje s vládou a Nadací rozvoje občanské společnosti.
https://www.nros.cz/people/ing-jan-kamenicky/
http://slideplayer.cz/slide/1895860/
http://www.annojck.cz/anno/prihlaska-anno-jck/prezentace-jan-kamenicky-clen-rady-vlady-pro-nno-a-financni-reditel-clovek-v-tisni
http://psych.upol.cz/clovek-v-tisni-o-p-s/

NROS financována i Sorosem – zmínka v knize:
Koncept občanské společnosti: Nepřítel svobodného občana?
Od autorů: Ladislav Jakl, Miroslav Novák, Michal Semín, Vladimír Železný, Václav Klaus, Hynek Fajmon, Jefim Fištejn, Miroslav Ševčík, a kol.
https://books.google.cz/books?id=RZblBgAAQBAJ&pg=PT36&lpg=PT36&dq=Nadace+Rozvoje+Ob%C4%8Dansk%C3%A9+Spole%C4%8Dnosti+soros&source=bl&ots=GDCTGhkGZM&sig=DDhhJtJ1G51widmJc917o_tfx_4&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwjxtaTMo-XbAhUGb1AKHUL8BzAQ6AEIQjAC#v=onepage&q=Nadace%20Rozvoje%20Ob%C4%8Dansk%C3%A9%20Spole%C4%8Dnosti%20soros&f=false
Zmínka v článku https://www.respekt.cz/tydenik/1999/51/priloha-vychazi-za-laskave-podpory-nros-a-open-society-fund-praha

Politické mono-pohledy ČvT na svět
 - Jsou pouze pro EU
https://www.clovekvtisni.cz/co-delame/lidska-prava-ve-svete/festival-jeden-svet-zacina-v-bruselu-v-sidle-evropske-unie-otevre-zasadni-lidskopravni-temata-5016gp
 - je součástí EU klanu a penězotoku
https://www.clovekvtisni.cz/co-delame/humanitarni-a-rozvojova-pomoc/iniciativa-eu-aid-volunteers-4137gp

V roce 1995 pomoc jen zemím kde je Islám https://www.clovekvtisni.cz/media/publications/742/file/vyrocni-zprava-1995.pdf

Tragikomický hrdina Babčenko.

Arkadij Babčenko – jméno vysloužilého vojáka, o kterém se budou točit hořké komedie, jako o tom co z mrtvých vstal. Ano, je to tak ačkoliv Babčenko vykazuje všechny znaky narušení psychiky svým divadelním představením, pod režií tajných služeb i Ukrajiny, se zapisuje do fronty tragických postav.

Co je za jeho falešnou vraždou, se můžeme jen dohadovat. Jaká hra tajných služeb? Chtěl Babčenko v klidu dožít někde v Americe, živý, ale mrtvý pro celý svět? Něco se pokazilo a on musel vstát z mrtvých nebo bylo divadelní představení právě takto zamýšlené? To ví inscenátoři, myslím, že ani falešně zavražděný o tom nemá potuchy. A kdo je vlastně hlavní hrdina?

Začalo to Čečnou

V roce 1995 byl v osmnácti letech povolán na povinnou vojenskou službu a rovnou na Severní Kavkaz. Byl přidělen ke spojovací jednotce. Účastnil se v prvních bojích v Čečně. Tato první čečenská válka byla drsná. Čečenci Rusy nenávidí, už od dob carského Ruska a ve  II. světové válce  byli spojenci Hitlera. Muhamedáni  bojují nelítostně, zákeřně a s ruskými zajatci zacházejí nelidsky.

Každý den tam někdo byl zabit, každý den slyšeli, co se stalo hrůzného, na mladého muže, ne vycvičeného vojáka z povolání, to mělo devastující vliv, ačkoliv nebyl jako spojař v žádné první linii ani bitvě, ale bez předchozího profi vojenského drilu psychika nevydrží.

V roce 1997 byl z armády propuštěn. Vrátil se dostudovat právní fakultu a v roce 1999 se stává bakalářem v oboru mezinárodní právo.

Když v roce 1999 byla zahájena protiteroristická druhá čečenská válka v Ičkerii dobrovolně se upsal Ruské armádě a teď už dvaadvacetiletý muž opět nastupuje jako spojař, později přešel k pěchotě. Na vojně neprojevoval nijakou iniciativu ani hrdinství, díky tomu boje přečkal bez zranění. Zdá se poněkud nepochopitelné, proč se vrací do hrůz války, protože ta druhá byla snad ještě děsivější.

V roce 2000 opouští armádu jako staršina a stává se vojenským korespondentem. Válka ho přitahuje, neví, co jiného by se svým životem měl udělat. Píše, pak od toho uteče a několik let taxikaří, znovu se vrací do novin a je to hned Novaja Gazeta. Odsud je brzo vyhozen pro zanedbání povinností. V roce 2008 je válečný korespondent v Jižní Osetii. V roce 2013 je vyhoštěn z Turecka, že zde natáčel bez povolení…

To vše svědčí, že Babčenko trpí posttraumatickou stresovou poruchu (posttraumatic stress disorder - PTSD). Válečné zážitky, zabíjení, zranění kolegů i vlastní, to vše neumožňuje těmto lidem včlenit se zpátky do mírové společnosti a přináší jim noční můry.

Američtí veteráni z vietnamské války ještě dnes, desítky let po návratu domů, trpí posttraumatickým stresem a jinými syndromy, které je vyřazují ze života - podle statistik PTSD se projevuje u 830 tisíc veteránů.

U těchto lidí dochází k náhlým výbuchům hněvu doprovázených i brutalitou, k alkoholismu, zvýšené kriminální činnosti nebo naopak se uchylují do svých vnitřních světů a stávají se workaholiky, což aspoň není společnosti nebezpečné. Všechno toto jejich chování -mentální poruchy, směřuje k jedinému, k utlumení hrůzných válečných vzpomínek.

 Babčenko se z toho všeho chce vypsat – píše články, beletristické knihy – vše o životě vojáků bojujících v Čečně o sobě ve válce. Podle všeho má i určité výčitky, že nebojoval, jak by měl, a že on přežil a kamarádi ne.

Bylo trestuhodné do války s Čečenci nasadit tak mladé kluky. Do takových bojů se nasazují profesionální starší vojáci a opravdu skvěle vycvičení. Zlomený, vykolejený Babčenko se jak se říká, hledá a nikdo z armády se o tyto kluky nestará. Posloužili, odešli, jsou zapomenuti. Bohužel, takto se armády chovají k vysloužilcům všude na světě. Začíná se hněvat na ty, co mu tenhle zážitek vnutili. Co mu vzali minulost i budoucnost – jak sám píše. Nenávist obrací proti Rusku a vládě. Do tohoto zapadají jeho veřejné nechutné výroky o smrti Alexandrovců, kritika všech akcí Ruska, nenávist ke všemu, co mu zkazilo život. Neustále ho přitahuje Ukrajina, už v roce 2004 s budoucí manželkou se účastní místních nepokojů, samozřejmě na straně Ukrajinců. Veřejné křičí o své loajalitě k nim a nenávisti k Rusku, je tak skvělým soustem pro tajné služby a Porošenka  – ukazuje se s ním, fotí se, usmívá se na něj. Je to jeho maskot. Nebýt Babčenko Rus nenávidící Rusko, všechny dveře by měl zavřené. Takto se opička hodí. Pomohly by mu ne hodiny u Porošenka, ale u odborníka. Je to zneužitý nemocný člověk a vlatně je zneužitá i jeho nenávist.

 Američtí veteráni nejen z Iráku, Afganistánu, ale ještě z vietnamské války dodnes trpí posttraumatickým stresem a jinými syndromy, které jim neumožňují zapojit se do normálního života. Podle zpráv, které občas pronikají na veřejnost, byla tehdejší válka dlouhodobou krutou událostí. Používání napalmu proti civilistům a hromadné vraždy jako ve vesnici My Lai zanechaly na mnoha veteránech trvalé psychologické následky.

Tyto mentální poruchy se nyní snaží léčit psycholog Dr. David Ready ve Zdravotním středisku pro veterány v Atlantě (Georgie). Používá k tomu program "Virtual Vietnam", který byl vyvinut na univerzitě Georgia Tech and Emory University. 

 Babčenko se v tom plácá sám. Přitom jeho beletristické texty psané podle svých zážitků, jsou dobré a čtivé, kdyby se věnovat psaní a stát si víc všímal kluků, co nebyli vojáky, ale byli nasazeni ve válce. Kdo ví, mohl teď třeba podpisovat bestsellery a ne chtít za rozhovor padesát tisíc dolarů. http://magazines.russ.ru/novyi_mi/2006/9/ba7.html

Asi nejlepší jeho práce je povídka Argun. V ní vyjádřil všechny pocity beznaděje a je tam jasně zobrazený důvod jeho vzteku a nenávisti. Tato ukázka, kterou jsem přeložila, je myslím dostatečná:

…Nemáme věk. Nemáme minulost, domov, život a touhy, duši, strach a naději. Nemáme se kam vrátit, protože naše minulost zůstala někde daleko za plotem této továrny a už není naše. Náš minulý život vnímáme, jako by to byl pouhý film, jehož jsi hlavním hrdinou, ale už necítíš, že by to byly tvé prožitky. Tyto odosobněné částečky vzpomínek nevyvolávají touhu, ale jen depresivní melancholii. Není možné se vrátit.

Nemáme budoucnost. Nic nás čeká v životě, ke kterému se tak upínáme, a to je další zrada vůči nám, osmnáctiletým veteránům, z nichž mnozí jsou už šediví.

Nemáme frontové bratrství. Remarque lhal. Teď se navzájem zahřejeme teplem našich těl, ale každý z nás je tu sám za sebe. Všechno, co nás spojuje, je jen válka. Vraždy lidí a smrt kamarádů. V budoucnu se už nebudeme chtít nikdy vidět. To už víme. Je těžké setkat se s člověkem, který vás znal, když jste byl zvíře. Smát se na něj a poklepávat mu na ramena. Nemilujeme se. Slova láska, náklonnost nejsou z tohoto našeho světa. To co cítíme jeden k druhému, je něco víc než láska, nelze to popsat. V ruštině neexistují taková slova, která by mohla vyjádřit propojení živých bytostí, které ví, že umírají - tento pocit může být pouze tady. Nepatří tam, jako zde není místo pro lásku. Nemáme žádnou budoucnost.

A přesto není mi nikdo bližší než ty čtyři bídné kusy života v pěchotních bundách pod obrovskou černou oblohou ...

Nikdo z nás neřekne slovo, ale zažíváme stejné: ... máme ten zvláštní pocit, který zná každý voják ... slova zde nejsou potřeba.

Nemyslíme na nic. Prostě sedíme.

Náš svět je válka. Náš život je smrt. Naše touhy a sny jsou mrtvé – je nám osumnáct, ale nechceme nic od života. Jsme mladí?

http://magazines.russ.ru/novyi_mi/2006/9/ba7.html

Argun je město a oblast v Čečensku

Svět knihy a pohádkový svět Petry Vernerové

Malá fotoreportáž ze Světa knihy a autogramiády Petry Vernerové.
Dobrá zpráva pro píšící - lidé čtou a k mému překvapení i chodí na knižní akce i v pátek ráno - zde důkaz.

 a už se dostáváme k Petřině autogramiádě

 

přišlo gratulantů