Obsah:
Ne bitvou na Bílé hoře, tragédie pro
České země začala mnohem dříve.
Co České království
po Bílé hoře díky katolickým Habsburkům definitivně ztratilo?
Faktory ovlivňující
význam mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze
Vojenské vítězství,
které slavil Mariánský sloup
Každý
pomník libovolné historické osobě, jakémukoliv svatému, každý náboženský symbol
nejsou prostě jen uměleckým dílem či estetickým doplňkem náměstí, jsou to
ideologické hlásiče. Ukazatelé, tady jsme páni my. Zvířata si značkují svá území
a vítěz zaplavil dobytá království, či jen města svými pomníky, stavbami a často
zboural ty staré. Církve a náboženství vždy nechávaly na místech bývalých
model, postavil sochy těch svých správných svatých. Prostě pokud se nejedná
třeba o pomník DNA nebo sochu dívky v parku, tak každý jiný je zhmotněná
ideologie vítězů. Pravda, občas se najdou umělci a vědci, co jsou akceptováni
tak nějak všemi a tedy jejich pomníky nejsou bořeny a někdo může namítnout, že
socha nahé dívky v parku je volnomyšlenkářství, tedy také politikum a tím
může být nakonec i socha DNA.
Markantním
příkladem ideologického boje pod rouškou takzvaného umění a nápravy pomyslného
barbarství je bitva o mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze.
Jeho vztyčení byl takový katolíky vztyčený prostředníček na jinověrce a i fakáč
od Habsburků Čechům, čili jeho zbourání po vzniku České republiky byl jediný
možný způsob jak s ním naložit. Kdo by chtěl mít v centru svého
hlavního města symbol ponížení, zastrašování, utlačování, okradení, ale i
kolaborace a lokajství? Pokus o znovu vztyčení mariánského sloupu je vůči
Čechům tedy nebetyčná provokace, nepředstavuje prostě jen objekt z pískovce,
který byl přikázaným darem poraženým o vše obraným a rekatolizovaným Čechům, je
to znak Habsburské a katolické povýšenosti, absolutismu, české nesvobody a
poněmčování a ostrakizace nekatolíků. Tato svá tvrzení mohu doložit
z historicky dostupných dat. Začněme poněkud ze široka, ale pro pochopení
věci je to nutné. Tyto události se staly, jsou součástí našich dějin, ovšem
dějin, které jsme nechtěli, ale byly nám vnuceny cizími panovníky a přiznejme
si to, někdy i vlastní hloupostí. A všechny tyto události a souvislosti jsou
zhmotněné v onom sloupu hanby, jak se mu také říkalo.
Ne bitvou na Bílé hoře, tragédie pro
České země začala mnohem dříve.
Kdo se
pořád otáčí jen do minulosti, tomu se zasekne hlava a vidí už jen svůj zadek,
ovšem kdo ignoruje minulost, může se v tom pozadí ocitnout. V pozadí
někoho jiného. Prostě znalost své historie i světové, je velmi nutná.
Píše se
rok 1471 je 22. března a v Praze právě umírá jeden z nejlepších
panovníků a politiků, český král Jiří z Poděbrad. Aby nebylo království dáno do diplomatické
a hospodářské izolace, ale zůstalo zachováno do dalších staletí, vzdal se
založení své dynastie a korunu přenechal polským Jagelloncům. Zdáli se být silným rodem, který čeká dlouhá
budoucnost, a který bude mít pro nekatolické Čechy pochopení, ale zaúřadovala
hloupá náhoda – roku 1526 se při útěku z prohrané bitvy s Turky v močálu u Moháče
utopil Ludvík Jagellonský. Bylo mu dvacet let a nezanechal
potomky. Teď přichází pro nekatolické České země ta prvotní rána – Ludvíkův
otec Vladislav Jagellonský s Maxmiliánem I. Habsburským uzavřeli roku 1515 ve Vídni dohodu o dynastickém
spojení a to, že Vladislavova dcera Anna si vezme Maxmiliánova vnuka Ferdinanda
a syn Ludvík si vezme Habsburskou princeznu Marii. Když děti dorostly do věku
vhodného k uzavření manželství, oba zamluvené páry se vzaly. Takže po smrti
Ludvíka jeho švagr Ferdinand I. Habsburský zavětřil a hnal se
pro českou korunu, oháněl se dědickým právem manželky. Ano, roku 1507 byli
Ludvík i Anna uznáni dědici českého království pod podmínkou, že se naučí česky,
což splnili. Ferdinand ovšem získal nejdříve jen Moravu, Slezsko a Lužici. České
stavy neuznaly nároky Ferdinanda a Anny a trvaly na svobodné volbě. Z hlediska
historie si musíme říci, k čemu byla ta volba, když ho stejně 26. 10. 1526
zvolili českým králem, ač podle všeho byl tou nejhorší variantou. A to proč?
Byl zastánce absolutismu, neuznával žádné spoluvládnutí
nebo moc pro stavy a měšťanstvo pokládal za neplnoprávný stav, chápal je pouze
jako své poddané, kteří mu musí opatřovat peníze a vše co jim on nakáže, musí splnit.
Roku 1526 nekompromisně potlačil měšťanské svobody ve Vídni a hlavně městům
neustále zvyšoval už tak vysoké berně. Pro lepší ovládání obyvatel Rakouska
provedl peněžní reformu a zavedl jednotnou měnu.
Ferdinand uvažoval dynasticky - na prvním místě jeho zájmu
byl prospěch a rozkvět Habsburského domu, jeho budoucnost a na druhém místě pro
něj bylo blaho jeho největší spojenkyně římskokatolické církve, pro ni potíral
všechny nekatolíky. Státy, kterým vládnul, mu měly zajistit tyto zájmy, jinak
ho nezajímaly – o jejich rozvoj a zdar mu nešlo. Tohoto festovního katolíka a
despotického panovníka si zvolily české stavy – zástupci země, kde bylo jen 10%
katolíků.
Šlechtě imponovalo, jak zachází s městy a omezuje
jejich privilegia a rádi ho zvolili a možná se tam i uplácelo a chřestilo
zbraněmi, byl i strach z napadení Turky. Prostě zvolili ho a nedomysleli
důsledky i pro sebe – snad se domnívali, že když jej zvolí s podmínkami a
to, že bude respektovat svobodu českých stavů, bude dodržovat kompaktáta a přesídlí do Prahy, takže bude
vše v pořádku. Jací to byli naivkové až hlupáci! Slibem neurazíš.
Ferdinand při inauguraci vše slíbil a nic pak nesplnil.
Ferdinand
uvažoval dynasticky a panoval divide et impera – čili věděl, že
nejednotné a rozhádané opoziční skupině se vládne mnohem líp než jednotné, silné
opozici. Proto se v Českých zemích, kde stavové měly silné vládnoucí
pozice, snažil jako zákeřný hajzlík vyprovokovávat vzájemné roztržky mezi šlechtou
a mezi šlechtou a měšťany i mezi jednotlivci a velmi se mu toto jeho „dílo“ dařilo.
Navíc pomaličku utahoval šrouby náboženským svobodám a v rámci rekatolizace
poslal do Čech jezuity, ti zde plnili funkce misionářů a
učitelů ke katolictví. Ve Vídni zřídil dvorskou komoru, což byl ústřední orgán
pro správu královských financí. Vytvořil si tajné a dvorní rady, později také
vojenské rady, které se tvářily jako poradní orgány, ale skutečnost byla jiná –
měly postupně nahradit zemské úřady existující v jednotlivých zemích. Tyto
Vídeňské úřady byly plné byrokratů placených králem a velmi loajálních jen a
jen jemu. Dále tento nový král potlačil krajské sjezdy stavů, zakázal shromáždění
velkých obcí a zrušil jednotu pražských měst. Toto vše vedlo
k centralizaci moci do rukou Ferdinanda I. a nahrávalo k pozvolnému
přechodu od personální unie v unii reálnou.
Když si šlechta a měšťané vše uvědomili a zase se spojili,
bylo už pozdě. Sice v letech 1546 -47 došlo k prvnímu protihabsburskému povstání, ale
bylo už silným Habsburkem potlačeno.
Za Maxmiliána II. byla přijata Česká konfese – takový politický kompromis mezi
katolíky a dalšími náboženstvími v našich zemích, kterým zaručovala určité
svobody. Za tento glejt šlechta zaručila český trůn jeho nejstaršímu synovi
Rudolfu II. Šlechta před volbou krále preferovala dědičnost království,
protože dědičnost lén posilovala nejen královskou dynastii, ale i ty jejich.
Rudolf II. přesídlil z Vídně do Prahy, bylo to z důvodu
jejího možného ohrožení Osmanskou říší a Čechám škodil tak nějak v mezích, ale
ani nepomáhal. Roku 1609 pod nátlakem šlechty a stavů podepsal Rudolfův
majestát – potvrzení
náboženské svobody v Českém království. Na závěr svého panování jako
pomstu všem svým odpůrcům pozval do Českého království Pasovské, aby rabovali a
zabíjeli.
Jeho nástupce Matyáš se opět přestěhoval do Vídně a už za svého života byl
jen loutka v rukou svého nástupce Ferdinanda II. ze štýrské
větve Habsburků. Tohoto Ferdinanda nejdříve sněm uznal, ale musel přislíbit
respektování Rudolfova majestátu. Po Matyášově smrti zřejmě stavům došlo, že
Ferdinand nikdy nebude respektovat jiné náboženství než katolické – měli
možnost vidět, jak proti nekatolíkům postupoval v Korutanech a Štýrsku, a
tak Generální sněm Koruny české Ferdinanda II. neuznal králem a zvolil Fridricha Falckého. A teď už pomalu přichází ta
řežba bitva
na Bílé hoře 1620, polední pokus o zvrácení vývoje v Čechách. Jak
dopadla, to víme, zatýkalo se, konfiskoval majetek, sekaly se české hlavy,
elita národa odešla do vyhnanství. Je s podivem, že v tak důležité
bitvě nebojoval každý Čech, ale žoldnéři, to byla další velká chyba české šlechty.
Jako už tolikrát svým postojem – „my jsme nadřazení všem“ - nahrála Habsburkům
a zaplatila za to.Vítěz císař Ferdinand II., který byl vychován jako fanatický katolík ihned zrušil Rudolfův majestát a samotnou listinu potupil rozstříháním a spálením pečeti. Od roku 1627 se stalo v Čechách jediným povoleným náboženstvím římskokatolické, ostatní byly označeny za kacířské a s jejich vyznavači bylo patřičně nakládáno. Co chtít od panovníka, který byl katolickými vychovateli indoktrinován k myšlence, že panovník je zodpovědný za duchovní spásu svých poddaných a jeho povinností je chránit před odklonem od „správné“ víry – čili katolické. Však také katolická církev po dlouhé době právě jeho považovala za nejlepšího muže, co usedl na český trůn a byla spokojená s jeho prací pro ni – čili rekatolizací a to všech svých území.
Po porážce českých stavů následovala nejen rekatolizace, perzekuce, ale i konfiskace majetků. V Čechách začal úřadovat exekuční tribunál pod vedením Karla z Lichtenštejna, který zabavoval majetek popravených či emigrujících šlechticů a nejen šlechticů i měšťanů i statky. Roku 1622 Ferdinand II. vydal generální pardon a tím nastartoval druhou vlnu konfiskací majetku bohatých Čechů. Na rekatolizaci přísně dohlížely reformační komise
Jediná možná víra - katolická, zrovnoprávnění němčiny s češtinou v úředním styku, ztráta práva volby českého krále, absolutismus, České království navždy absolutně dědičné v Habsburské linii. Dále české království je zbaveno všech práv a ta už má ve svých rukou pouze císař. Chudým sice nic nezkonfiskovali, ale byli obráni o svobodu – měli zakázáno stěhovat se a i brát si své partnery bez souhlasu vrchnosti, museli bez pardonu přestoupit na katolictví, stali se prostě nevolníky – a to vše vydal Ferdinad II. jako ustanovení v Obnoveném zřízení zemském v roce 1627 a tato ustanovení platila až do roku 1848, samozřejmě s císařskými úpravami.
6. března 1629 císař vydal tzv. restituční edikt, kterým navrátil katolické církvi všechny její hmotné statky zabavené protestantskými knížaty a městy a obnovil tím náboženský stav z roku 1555.
Ferdinand II. řízený katolíky a i svojí fanatickou matkou, byl pro naše země, tedy skutečný dáreček. Po něm nastupuje jeho syn onen stavitel Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze Ferdinand III. – ten, dá se říct, přesunul bitvy Třicetileté války na naše území a díky tomu zahynula velká část našeho obyvatelstva. V roce 1646 de facto ukradl české korunovační klenoty, nechal si je převézt do Vídně. Navráceny byly až roku 1867. Také zrušil Karlovu universitu neb ji spojil s jezuitskou kolejí v Klementýnu a vznikla tak katolická státní vzdělávací instituce Karlo -Ferdinandova univerzita. Nastává doba temna a rekatolizačního baroka.
Co České království
po Bílé hoře díky katolickým Habsburkům definitivně ztratilo?
Politici
sbírají funkce, nejlépe třeba v dozorčích radách, církve hromadí zlato a
peníze a panovníci touží jen a jen po co největším území, věčné vládě své
dynastie a peníze samozřejmě vítají rovněž. Změnilo by se tedy, kdyby nám
vládli třeba Jagellonci? Vladislav i Ludvík sídlili v Uhrách a manželka
Vladislava Anna z Foix a Candale se ani nenechala korunovat českou královnou a nikdy
do země kacířů ani špičkou střevíce nevstoupila. Jaký tedy měli k nám
vztah? Museli umět Česky a nebyli tak svázaní s katolickou církví, ale jak
by se jejich panování vůči nám vyvíjelo, netušíme. Dalším nebo by mohlo být,
kdyby se Jagellonci sblížili místo s Habsburky s francouzským královským
dvorem a nebyla by to jen Anna. Ovšem jistě by to byli také fanatičtí katolíci
jako ona?
Pro obyvatele a historickou i kulturní kontinuitu státu je
vždy lepší mít jen toho svého panovníka, který je se svojí zemí spjatý a
nemá ji jen jako kolonii a rabuje ji pouze s mírou a spíš se stará, aby mu
dlouho vydržela a rozvíjela se. Bylo by tedy lepší, kdyby Jiří z Poděbrad
nepředával korunu cizím, ale založil dynastii Poděbradů. Jenže co na to papež?
Co okolní státy? Nespekulujeme
o alternativní historii, o tom napíši jindy, ale mluvme o té, co byla. Oč
přišlo České království, po bitvě na Bílé hoře tím, že nemělo své krále, ale
Habsburky?
O vlastní státní
suverenitu – Praha přestala být sídelním městem českých králů, byly
odděleny a samostatně z rakouského centra řízeny Čechy a Morava. Ztratili jsme
vlastní vnitřní správu, právní systém a soudy, diplomacii, školy, armádu,
policii… nemohli jsme tyto činnosti
řídit a vykonávat. Byl nastolen absolutismus, vše bylo pouze císařské, stavy už
neměly žádné pravomoci.
Území - 1635
podstoupil Ferdinad II. Horní i Dolní Lužici Sasku. 1745 Marie Terezie definitivně
odstoupila Fridrichovi Slezsko a Kladsko tzv. Drážďanský mír.
O majetek v českých rukách - Byl
konfiskován majetek české šlechty a předán za zásluhy, či lacino prodán převážně
zahraniční prohabsburské katolické šlechtě. Týkalo
se to v první vlně konfiskací 905 panství a statků, 220 domů a 41vinic. Pokutami
za podporu povstání byla přivedena téměř na mizinu česká města a nejvíce Praha.
Roku 1627 vydal císař a král
Ferdinand II. patent, kterým nařizoval nekatolické šlechtě v Čechách, že nejpozději
do šesti měsíců musí přestoupit k římskokatolickému náboženství. Kdo
neuposlechne, musí do této doby prodat všechen svůj nemovitý majetek a odejít
ze země. Shodný patent pro Moravu vydal v roce 1628.
O jazyk - Němčina
se stala druhým úředním jazykem a čeština byla postupně vytlačována až
vytlačena úplně. Až v roce 1880 Stremayrova jazyková nařízení
zajišťovala rovnoprávné postavení Českého jazyka pro komunikaci se státními
úřady. Podle těchto nařízení byl státní úřad povinen odpovědět na žádost strany
v jazyce podání. Ovšem oficiální jazyk na úřadu samotném byl pořád pouze jeden
a to němčina. Je to logické, Habsburkové byli představitelé i císaři Svaté říše římské národa německého
(až do roka 1806), čili jejich oficiálním jazykem byla Němčina a tu také ve
všech svých zemích prosazovali a nejen na úřadech, ale i v umění,
školství. Nastalo poněmčování. Do českých zemí, které Třicetiletou válkou a
emigracemi přišly o část obyvatel, bylo nastěhováno německé obyvatelstvo.
O svoji kulturu, školství
a inteligenci - Habsburská protireformační a rekatolizační politika
způsobila i jazykový a kulturní úpadek českého národa – tím že vyhnala
z Českých zemí velké procento nekatolické inteligence – vzdělance, umělce,
učitele. Nahradili je na učitelských místech jezuité a katoličtí duchovní a
výchova dětí a mládeže se nesla pouze v katolickém duchu a prohabsburském.
Zanikla Karlova universita.
Na našem území působili velmi aktivně různé řády jako
misionáři – hlavně jezuité. U obyvatelstva byla kontrolována účast na mších a
jejich smýšlení, ale v rámci výchovy jim byly dopřány i různé katolické
slavnosti, kde se hrálo divadlo, hudba a byl i ohňostroj. Habsburkové i
katolické církev věděli, že nejde jen vše potlačit bičem, že i ten cukr je
nutný.
O své náboženství – Konec
Kališníků, Jednoty bratrské a dalších nekatolíků, konec jedinečného
reformačního procesu v českých zemích.
Nastala tvrdá rekatolizace v nejen u nás, ale i v celé Římské
říši. Ve městech byla násilná, protože byl zájem ze strany císaře i církve, aby
proběhla v co nejkratším čase. Ono co katolíky tak pohánělo? Nebyla to jen
touha po majetku, moci, nebyl to jen strach z jiného nového a i kritického
myšlení lidí, byla to i pomsta za reformaci co u nás proběhla a odstavila je od
korýtek – čili pomsta za husitství, které
o sto let předběhlo evropskou reformaci. Žili zde jedineční, nadaní a myslící
lidé a to se neodpouští, takovým se vládně špatně, ty je třeba zlomit a jak
nejlépe? Rigidním náboženstvím.
O svoji měnu - Fridrich Falcký razil svoji
stříbrnou minci. Dne 18. ledna 1622 bylo v Praze vytvořeno mincovní konsorcium,
které získalo výsadu k ražbě mincí. Tyto mince s nižším obsahem stříbra
nahradily kvalitní stříbrné zimního krále a došlo tím k znehodnocení měny.
Za tuto dlouhou minci, opravdu velmi
výhodně skupovali prohabsburští katoličtí šlechtiti Čechům zabavený majetek.
O
svoji ekonomiku – Majetek byl
v rukách převážně cizích vlastníků – čili i ekonomika. Výhodná místa a to
ve všech oborech i dělnických se postupem doby stávala pro české lidi
nedostupná a upadala tak i řemeslná vzdělanost. Přitom zde, před rekatolizací a
Habsburským absolutismem, byli fundovaní řemeslníci, ke kterým se chodil učit
svět. Po Bílé hoře už jsme se stali rezervoárem levné pracovní síly, ale pořád
velmi zručné.
Naše země byla například Evropskou
jedničkou v rybníkářství a chovu kaprů – exportovali jsme je do
Rakouska, Bavorska i na papežský dvůr do Říma a jinam.
Morální
dopad - Postupem doby začali mít všechny
výhody peněžní, profesní, společenského postavení jen
"německo-rakouští" loajální občané, takže bohužel česká šlechta,
měšťané a „elity“ se začaly poněmčovat, přestávaly se hlásit k českému
jazyku a ke svým českým předkům. Následky tohoto jsou dobře známé
z životopisů například Havlíčka Borovského, Boženy Němcové a dalších.
Kleslo národní uvědomění,
sebevědomí, hrdost.
Co získalo
České království tím, že se stalo provincií Habsburského Rakouska –Uherska?
Přemýšlím, pročítám literaturu. Nic nenacházím. Podle někoho jsme získali ochranu
monarchie od válek z druhé poloviny 17. a první poloviny 18.století a to
hlavně s Turky. To je
velice diskutabilní tvrzení a patří do alternativní historie, protože možná bez
Habsburků by naše země nebyly poničeny Třicetiletou válkou a nepustit Turky –
čili Osmanskou říši, do Evropy byl zájem všech. Jak to bylo s tou ochranou od
Habsburků? Například Turci se sice do už Prahy nedostali, ale na Moravu ano a
roku 1663 zde plenili, vraždili a císař Leopold I. moc rychle s pomocí
nepřišel. Jihovýchodní Morava utrpěla mnoha miliónové škody - ve zlatých. Kdo
nestihl utéct, byl Turky odvlečen do otroctví – jednalo se o desetitisíce
mladých mužů a žen, ty nad čtyřicet let povraždili. Bylo zcela zničeno několik
obcí Lanžhot, Podivín, Pouzdřany, Hustopeče, Pohořelice, Rajhrad, Měnín… v Hradišťském kraji
bylo zničeno a spáleno 49 dědin a městeček.
Sloup byl poděkováním za vítězství v bitvě o Prahu
v roce 1648.
Ta bitva o Prahu – poslední bitva Třicetileté války, měla
několik rovin a žádná nebyla veselá a pro naše země dobrá. První rovina byla,
že Švédové původně šli osvobodit Čechy od nadvlády Habsburků a nucené
katolizace. Jenže něco se ve válce zvrtlo, trvala opravdu dlouho a
osvoboditelé, když dorazili k nám, už byli změněni v divokou
zvířeckou a nezvladatelnou hordu a vesele loupili, rabovali a znásilňovali i
ty, co vlastně šli osvobozovat. Nebyli tedy vítáni.
Další vrstvou bitvy byla spolupráce Pražanů s utiskovateli.
Nelze na ně až tak plivat - tvrdá
rekatolizace zakořenila katolictví v mozcích lidí. Uběhlo už 28 let od
bitvy na Bílé hoře, narodila se nová generace a tu již učili jen katoličtí
duchovní k pokoře a ohnutým zádům a neskonalé lásce k císaři a katolické
církvi. Dále: nekatolická elita skončila v emigraci, nemohla nic ovlivnit
a v Praze již žilo i velké množství Habsburkům a katolíkům loajálních
cizinců a navíc ve městech probíhala rekatolizace drsněji a rychleji než
v ostatních částech země a v hlavním městě ještě drsněji a horlivěji
než jinde. Nezapomínejme i na rok 1631 na 15. listopadu kdy se Praha bez boje
vzdala saským vojskům. S těmito vojáky se domů vraceli čeští emigranti
šlechta i měšťané a protestantští kněží. Vše šlo krásně, vyhnanci postupně
převzali politickou moc a úřady i své majetky, jenže Ferdinand III. opět do
čela svých vojsk povolal vyhnaného Albrechta z Valdštejna. a ten mu jako vždy
všechny bitvy vyhrál a 25.5.1632 obsadil Prahu.
A bylo zase císařských perzekucí a zabavování dalšího majetku.
Proto se nyní už katolická Praha na straně svých
utlačovatelů opravdu sveřepě bránila proti protestantským Švédům, co chtěli
Čechy osvobodit od katolické nadvlády. Pražané bránili své město, ačkoliv by
pro České království bylo paradoxně lepší, kdyby protestanti obsadili Prahu
celou a ne jen Malou Stranu, Hradčany a Pražský hrad. Jenže Švédové rabovali a
zabíjeli a opravdu ukradli, co mohli – kdo by se jich nebál? Všem obyvatelům
byla bližší košile – život, majetek než kabát svoboda a návrat emigrantů. Švédi
dokonce vykradli i Pražský hrad – dovezli domů tolik hodnotného lupu, že se
zdá, že jen díky tomu mají teď ve svých muzeích co ukazovat. A ač se tváří jak
jsou osvícení a všem vstřícní, nakradené v Praze a i jinde v naší
zemi vrátit nehodlají.
Takže Praha se částečně ubránila a to asi i díky Jezuitům a
katolickým duchovním a jejich až nezdravému fanatizmu, ke kterému hecovali i
obyvatele - své měšťanské ovečky a studenty - věděli, že jim jde o vše. Nešlo
totiž o Prahu jako takovou, ale o její strategický význam a jejich moc a pozice
v Čechách. Říkalo se, kdo drží Prahu, drží Evropu. Švédové totiž měli v
plánu okupovat celou Prahu před podepsáním mírové smlouvy,
protože jen s ní ve své moci bylo možné vyjednávat s Habsburky o
dalším osudu a budoucnosti Českých zemí a tím i českých emigrantů, kteří tak
doufali, že Habsburkové a katolíci budou poraženi a oni se budou moci vrátiti
domů. Nestalo se tak. V sobotu 24. října 1648 byl v Münsteru podepsán mír
- Vestfálský. Obránci Prahy tak s konečnou platností přispěli k tomu,
že Čechy zůstaly katolické a Habsburské.
Čili nejednotnost a určité sobectví, lhostejnost
k osudu své země, oportunismus, lokajství k novým pánům, zavrhnutí
svých předků za kus žvance a konečné vítězství katolické církve a Habsburků –
to byl výčet toho, co bitva o Prahu v roce 1678 znamenala, a co slavil
mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze. Byl to císařův výkřik
radosti nad úspěšnou rekatolizací a zdárným přijetím jeho milovaného
mariánského kultu.
Důvody úspěšné
rekatolizace a přijetí Mariánského kultu
- Vyhnání nekatolické šlechty, měšťanstva, duchovních a
hlavně učitelů. Následnou generaci už vyučují pouze katoličtí duchovní a
samozřejmě pouze v duchu katolického náboženství.
-Rekatolizace byla velmi tvrdá. Jako misionáře sem císař
poslal jezuity, kteří byli zběhlí ve způsobech jak přivést zbloudilé ovečky do
lůna církve pravé.
- Třicetiletá válka velmi zdevastovala naše území, lidi a
jejich majetky. Dobový spisovatel Václav Vladivoj Tomek o tom píše, „ ... válka třicetiletá zpustošila zemi českou a
znuzila národ český, jak předtím ještě žádná jiná podobná bouře, nevyjímajíc
ani velké války náboženské pro učení Husovo. Na tisíce vesnic bylo spáleno a
zpustošeno tak, že se mnoho jich nezdvihlo již nikdy zase. Města skoro všecka,
bud celá, buďto s části, obrácena byla ve spáleniště, s něhož jen po dlouhém
čase mohla se navraceti ke své někdejší podobě. Obyvatelstvo měst i vesnic,
tolikrát vyplašeno ze svých bydlišť a vydrancováno ze všeho, což mělo, pohynulo
hladem, nouzí, mečem nepřátelským a trýzní všelikou v takové míře, že ze tří
míllionů obyvatelů, kolik počítalo se v Čechách před touto válkou, potom dle
počtu tehdejšího zbylo jen asi 800 000 duší. Chudoba svírala největší část
tohoto obyvatelstva. Města byla zbavena zámožnějších tříd nejvíce již
vystěhováním protestantů; průmyslu a obchodu nedostávalo se již od té chvíle
předešlých základů peněžitých; potomní svízele utlačily pilnost řemeslnickou
tak, že zanikla i mnohá někdejší umělost a zmařena tím možnost nového se povznešení.
Sedlák byl zbaven potahu, dobytka, nářadí, a nemohl se tudy snadno spamatovati
ve svém spuštěném hospodářství; na mnoha místech musili rolníci sebe samy
zapřahovati ku pluhům ...“
Takže nucený odchod nekatolické inteligence, výborná práce
misionářů – jezuitů, císařovy represe vůči nekatolíkům, celkový poválečný
marasmus a České země byly najednou katolické. Jezuité ještě davu hodili
cukříček v podobě milosrdného mariánského kultu. Kdo by v té době
odolal…
Celý text bude v připravované knize
