Arkadij Babčenko – jméno vysloužilého vojáka, o kterém se budou točit hořké komedie, jako o tom co z mrtvých vstal. Ano, je to tak ačkoliv Babčenko vykazuje všechny znaky narušení psychiky svým divadelním představením, pod režií tajných služeb i Ukrajiny, se zapisuje do fronty tragických postav.
Co je za jeho falešnou vraždou, se můžeme jen dohadovat. Jaká hra tajných služeb? Chtěl Babčenko v klidu dožít někde v Americe, živý, ale mrtvý pro celý svět? Něco se pokazilo a on musel vstát z mrtvých nebo bylo divadelní představení právě takto zamýšlené? To ví inscenátoři, myslím, že ani falešně zavražděný o tom nemá potuchy. A kdo je vlastně hlavní hrdina?
Začalo to Čečnou
V roce 1995 byl v osmnácti letech povolán na povinnou vojenskou službu a rovnou na Severní Kavkaz. Byl přidělen ke spojovací jednotce. Účastnil se v prvních bojích v Čečně. Tato první čečenská válka byla drsná. Čečenci Rusy nenávidí, už od dob carského Ruska a ve II. světové válce byli spojenci Hitlera. Muhamedáni bojují nelítostně, zákeřně a s ruskými zajatci zacházejí nelidsky.
Každý den tam někdo byl zabit, každý den slyšeli, co se stalo hrůzného, na mladého muže, ne vycvičeného vojáka z povolání, to mělo devastující vliv, ačkoliv nebyl jako spojař v žádné první linii ani bitvě, ale bez předchozího profi vojenského drilu psychika nevydrží.
V roce 1997 byl z armády propuštěn. Vrátil se dostudovat právní fakultu a v roce 1999 se stává bakalářem v oboru mezinárodní právo.
Když v roce 1999 byla zahájena protiteroristická druhá čečenská válka v Ičkerii dobrovolně se upsal Ruské armádě a teď už dvaadvacetiletý muž opět nastupuje jako spojař, později přešel k pěchotě. Na vojně neprojevoval nijakou iniciativu ani hrdinství, díky tomu boje přečkal bez zranění. Zdá se poněkud nepochopitelné, proč se vrací do hrůz války, protože ta druhá byla snad ještě děsivější.
V roce 2000 opouští armádu jako staršina a stává se vojenským korespondentem. Válka ho přitahuje, neví, co jiného by se svým životem měl udělat. Píše, pak od toho uteče a několik let taxikaří, znovu se vrací do novin a je to hned Novaja Gazeta. Odsud je brzo vyhozen pro zanedbání povinností. V roce 2008 je válečný korespondent v Jižní Osetii. V roce 2013 je vyhoštěn z Turecka, že zde natáčel bez povolení…
To vše svědčí, že Babčenko trpí posttraumatickou stresovou poruchu (posttraumatic stress disorder - PTSD). Válečné zážitky, zabíjení, zranění kolegů i vlastní, to vše neumožňuje těmto lidem včlenit se zpátky do mírové společnosti a přináší jim noční můry.
Američtí veteráni z vietnamské války ještě dnes, desítky let po návratu domů, trpí posttraumatickým stresem a jinými syndromy, které je vyřazují ze života - podle statistik PTSD se projevuje u 830 tisíc veteránů.
U těchto lidí dochází k náhlým výbuchům hněvu doprovázených i brutalitou, k alkoholismu, zvýšené kriminální činnosti nebo naopak se uchylují do svých vnitřních světů a stávají se workaholiky, což aspoň není společnosti nebezpečné. Všechno toto jejich chování -mentální poruchy, směřuje k jedinému, k utlumení hrůzných válečných vzpomínek.
Babčenko se z toho všeho chce vypsat – píše články, beletristické knihy – vše o životě vojáků bojujících v Čečně o sobě ve válce. Podle všeho má i určité výčitky, že nebojoval, jak by měl, a že on přežil a kamarádi ne.
Bylo trestuhodné do války s Čečenci nasadit tak mladé kluky. Do takových bojů se nasazují profesionální starší vojáci a opravdu skvěle vycvičení. Zlomený, vykolejený Babčenko se jak se říká, hledá a nikdo z armády se o tyto kluky nestará. Posloužili, odešli, jsou zapomenuti. Bohužel, takto se armády chovají k vysloužilcům všude na světě. Začíná se hněvat na ty, co mu tenhle zážitek vnutili. Co mu vzali minulost i budoucnost – jak sám píše. Nenávist obrací proti Rusku a vládě. Do tohoto zapadají jeho veřejné nechutné výroky o smrti Alexandrovců, kritika všech akcí Ruska, nenávist ke všemu, co mu zkazilo život. Neustále ho přitahuje Ukrajina, už v roce 2004 s budoucí manželkou se účastní místních nepokojů, samozřejmě na straně Ukrajinců. Veřejné křičí o své loajalitě k nim a nenávisti k Rusku, je tak skvělým soustem pro tajné služby a Porošenka – ukazuje se s ním, fotí se, usmívá se na něj. Je to jeho maskot. Nebýt Babčenko Rus nenávidící Rusko, všechny dveře by měl zavřené. Takto se opička hodí. Pomohly by mu ne hodiny u Porošenka, ale u odborníka. Je to zneužitý nemocný člověk a vlatně je zneužitá i jeho nenávist.
Američtí veteráni nejen z Iráku, Afganistánu, ale ještě z vietnamské války dodnes trpí posttraumatickým stresem a jinými syndromy, které jim neumožňují zapojit se do normálního života. Podle zpráv, které občas pronikají na veřejnost, byla tehdejší válka dlouhodobou krutou událostí. Používání napalmu proti civilistům a hromadné vraždy jako ve vesnici My Lai zanechaly na mnoha veteránech trvalé psychologické následky.
Tyto mentální poruchy se nyní snaží léčit psycholog Dr. David Ready ve Zdravotním středisku pro veterány v Atlantě (Georgie). Používá k tomu program "Virtual Vietnam", který byl vyvinut na univerzitě Georgia Tech and Emory University.
Babčenko se v tom plácá sám. Přitom jeho beletristické texty psané podle svých zážitků, jsou dobré a čtivé, kdyby se věnovat psaní a stát si víc všímal kluků, co nebyli vojáky, ale byli nasazeni ve válce. Kdo ví, mohl teď třeba podpisovat bestsellery a ne chtít za rozhovor padesát tisíc dolarů. http://magazines.russ.ru/novyi_mi/2006/9/ba7.html
Asi nejlepší jeho práce je povídka Argun. V ní vyjádřil všechny pocity beznaděje a je tam jasně zobrazený důvod jeho vzteku a nenávisti. Tato ukázka, kterou jsem přeložila, je myslím dostatečná:
…Nemáme věk. Nemáme minulost, domov, život a touhy, duši, strach a naději. Nemáme se kam vrátit, protože naše minulost zůstala někde daleko za plotem této továrny a už není naše. Náš minulý život vnímáme, jako by to byl pouhý film, jehož jsi hlavním hrdinou, ale už necítíš, že by to byly tvé prožitky. Tyto odosobněné částečky vzpomínek nevyvolávají touhu, ale jen depresivní melancholii. Není možné se vrátit.
Nemáme budoucnost. Nic nás čeká v životě, ke kterému se tak upínáme, a to je další zrada vůči nám, osmnáctiletým veteránům, z nichž mnozí jsou už šediví.
Nemáme frontové bratrství. Remarque lhal. Teď se navzájem zahřejeme teplem našich těl, ale každý z nás je tu sám za sebe. Všechno, co nás spojuje, je jen válka. Vraždy lidí a smrt kamarádů. V budoucnu se už nebudeme chtít nikdy vidět. To už víme. Je těžké setkat se s člověkem, který vás znal, když jste byl zvíře. Smát se na něj a poklepávat mu na ramena. Nemilujeme se. Slova láska, náklonnost nejsou z tohoto našeho světa. To co cítíme jeden k druhému, je něco víc než láska, nelze to popsat. V ruštině neexistují taková slova, která by mohla vyjádřit propojení živých bytostí, které ví, že umírají - tento pocit může být pouze tady. Nepatří tam, jako zde není místo pro lásku. Nemáme žádnou budoucnost.
A přesto není mi nikdo bližší než ty čtyři bídné kusy života v pěchotních bundách pod obrovskou černou oblohou ...
Nikdo z nás neřekne slovo, ale zažíváme stejné: ... máme ten zvláštní pocit, který zná každý voják ... slova zde nejsou potřeba.
Nemyslíme na nic. Prostě sedíme.
Náš svět je válka. Náš život je smrt. Naše touhy a sny jsou mrtvé – je nám osumnáct, ale nechceme nic od života. Jsme mladí?
http://magazines.russ.ru/novyi_mi/2006/9/ba7.html
Argun je město a oblast v Čečensku
