Peoplerium

vše o lidech - fotografie i politika - autorka JITA Splítková

pondělí 4. června 2018

Tragikomický hrdina Babčenko.




Arkadij Babčenko – jméno vysloužilého vojáka, o kterém se budou točit hořké komedie, jako o tom co z mrtvých vstal. Ano, je to tak ačkoliv Babčenko vykazuje všechny znaky narušení psychiky svým divadelním představením, pod režií tajných služeb i Ukrajiny, se zapisuje do fronty tragických postav.


Co je za jeho falešnou vraždou, se můžeme jen dohadovat. Jaká hra tajných služeb? Chtěl Babčenko v klidu dožít někde v Americe, živý, ale mrtvý pro celý svět? Něco se pokazilo a on musel vstát z mrtvých nebo bylo divadelní představení právě takto zamýšlené? To ví inscenátoři, myslím, že ani falešně zavražděný o tom nemá potuchy. A kdo je vlastně hlavní hrdina?






Začalo to Čečnou

V roce 1995 byl v osmnácti letech povolán na povinnou vojenskou službu a rovnou na Severní Kavkaz. Byl přidělen ke spojovací jednotce. Účastnil se v prvních bojích v Čečně. Tato první čečenská válka byla drsná. Čečenci Rusy nenávidí, už od dob carského Ruska a ve  II. světové válce  byli spojenci Hitlera. Muhamedáni  bojují nelítostně, zákeřně a s ruskými zajatci zacházejí nelidsky.

Každý den tam někdo byl zabit, každý den slyšeli, co se stalo hrůzného, na mladého muže, ne vycvičeného vojáka z povolání, to mělo devastující vliv, ačkoliv nebyl jako spojař v žádné první linii ani bitvě, ale bez předchozího profi vojenského drilu psychika nevydrží.

V roce 1997 byl z armády propuštěn. Vrátil se dostudovat právní fakultu a v roce 1999 se stává bakalářem v oboru mezinárodní právo.

Když v roce 1999 byla zahájena protiteroristická druhá čečenská válka v Ičkerii dobrovolně se upsal Ruské armádě a teď už dvaadvacetiletý muž opět nastupuje jako spojař, později přešel k pěchotě. Na vojně neprojevoval nijakou iniciativu ani hrdinství, díky tomu boje přečkal bez zranění. Zdá se poněkud nepochopitelné, proč se vrací do hrůz války, protože ta druhá byla snad ještě děsivější.

V roce 2000 opouští armádu jako staršina a stává se vojenským korespondentem. Válka ho přitahuje, neví, co jiného by se svým životem měl udělat. Píše, pak od toho uteče a několik let taxikaří, znovu se vrací do novin a je to hned Novaja Gazeta. Odsud je brzo vyhozen pro zanedbání povinností. V roce 2008 je válečný korespondent v Jižní Osetii. V roce 2013 je vyhoštěn z Turecka, že zde natáčel bez povolení…

To vše svědčí, že Babčenko trpí posttraumatickou stresovou poruchu (posttraumatic stress disorder - PTSD). Válečné zážitky, zabíjení, zranění kolegů i vlastní, to vše neumožňuje těmto lidem včlenit se zpátky do mírové společnosti a přináší jim noční můry.

Američtí veteráni z vietnamské války ještě dnes, desítky let po návratu domů, trpí posttraumatickým stresem a jinými syndromy, které je vyřazují ze života - podle statistik PTSD se projevuje u 830 tisíc veteránů.

U těchto lidí dochází k náhlým výbuchům hněvu doprovázených i brutalitou, k alkoholismu, zvýšené kriminální činnosti nebo naopak se uchylují do svých vnitřních světů a stávají se workaholiky, což aspoň není společnosti nebezpečné. Všechno toto jejich chování -mentální poruchy, směřuje k jedinému, k utlumení hrůzných válečných vzpomínek.

 Babčenko se z toho všeho chce vypsat – píše články, beletristické knihy – vše o životě vojáků bojujících v Čečně o sobě ve válce. Podle všeho má i určité výčitky, že nebojoval, jak by měl, a že on přežil a kamarádi ne.

Bylo trestuhodné do války s Čečenci nasadit tak mladé kluky. Do takových bojů se nasazují profesionální starší vojáci a opravdu skvěle vycvičení. Zlomený, vykolejený Babčenko se jak se říká, hledá a nikdo z armády se o tyto kluky nestará. Posloužili, odešli, jsou zapomenuti. Bohužel, takto se armády chovají k vysloužilcům všude na světě. Začíná se hněvat na ty, co mu tenhle zážitek vnutili. Co mu vzali minulost i budoucnost – jak sám píše. Nenávist obrací proti Rusku a vládě. Do tohoto zapadají jeho veřejné nechutné výroky o smrti Alexandrovců, kritika všech akcí Ruska, nenávist ke všemu, co mu zkazilo život. Neustále ho přitahuje Ukrajina, už v roce 2004 s budoucí manželkou se účastní místních nepokojů, samozřejmě na straně Ukrajinců. Veřejné křičí o své loajalitě k nim a nenávisti k Rusku, je tak skvělým soustem pro tajné služby a Porošenka  – ukazuje se s ním, fotí se, usmívá se na něj. Je to jeho maskot. Nebýt Babčenko Rus nenávidící Rusko, všechny dveře by měl zavřené. Takto se opička hodí. Pomohly by mu ne hodiny u Porošenka, ale u odborníka. Je to zneužitý nemocný člověk a vlatně je zneužitá i jeho nenávist.





 Američtí veteráni nejen z Iráku, Afganistánu, ale ještě z vietnamské války dodnes trpí posttraumatickým stresem a jinými syndromy, které jim neumožňují zapojit se do normálního života. Podle zpráv, které občas pronikají na veřejnost, byla tehdejší válka dlouhodobou krutou událostí. Používání napalmu proti civilistům a hromadné vraždy jako ve vesnici My Lai zanechaly na mnoha veteránech trvalé psychologické následky.

Tyto mentální poruchy se nyní snaží léčit psycholog Dr. David Ready ve Zdravotním středisku pro veterány v Atlantě (Georgie). Používá k tomu program "Virtual Vietnam", který byl vyvinut na univerzitě Georgia Tech and Emory University. 

 Babčenko se v tom plácá sám. Přitom jeho beletristické texty psané podle svých zážitků, jsou dobré a čtivé, kdyby se věnovat psaní a stát si víc všímal kluků, co nebyli vojáky, ale byli nasazeni ve válce. Kdo ví, mohl teď třeba podpisovat bestsellery a ne chtít za rozhovor padesát tisíc dolarů. http://magazines.russ.ru/novyi_mi/2006/9/ba7.html





Asi nejlepší jeho práce je povídka Argun. V ní vyjádřil všechny pocity beznaděje a je tam jasně zobrazený důvod jeho vzteku a nenávisti. Tato ukázka, kterou jsem přeložila, je myslím dostatečná:



…Nemáme věk. Nemáme minulost, domov, život a touhy, duši, strach a naději. Nemáme se kam vrátit, protože naše minulost zůstala někde daleko za plotem této továrny a už není naše. Náš minulý život vnímáme, jako by to byl pouhý film, jehož jsi hlavním hrdinou, ale už necítíš, že by to byly tvé prožitky. Tyto odosobněné částečky vzpomínek nevyvolávají touhu, ale jen depresivní melancholii. Není možné se vrátit.

Nemáme budoucnost. Nic nás čeká v životě, ke kterému se tak upínáme, a to je další zrada vůči nám, osmnáctiletým veteránům, z nichž mnozí jsou už šediví.

Nemáme frontové bratrství. Remarque lhal. Teď se navzájem zahřejeme teplem našich těl, ale každý z nás je tu sám za sebe. Všechno, co nás spojuje, je jen válka. Vraždy lidí a smrt kamarádů. V budoucnu se už nebudeme chtít nikdy vidět. To už víme. Je těžké setkat se s člověkem, který vás znal, když jste byl zvíře. Smát se na něj a poklepávat mu na ramena. Nemilujeme se. Slova láska, náklonnost nejsou z tohoto našeho světa. To co cítíme jeden k druhému, je něco víc než láska, nelze to popsat. V ruštině neexistují taková slova, která by mohla vyjádřit propojení živých bytostí, které ví, že umírají - tento pocit může být pouze tady. Nepatří tam, jako zde není místo pro lásku. Nemáme žádnou budoucnost.

A přesto není mi nikdo bližší než ty čtyři bídné kusy života v pěchotních bundách pod obrovskou černou oblohou ...

Nikdo z nás neřekne slovo, ale zažíváme stejné: ... máme ten zvláštní pocit, který zná každý voják ... slova zde nejsou potřeba.

Nemyslíme na nic. Prostě sedíme.

Náš svět je válka. Náš život je smrt. Naše touhy a sny jsou mrtvé – je nám osumnáct, ale nechceme nic od života. Jsme mladí?

http://magazines.russ.ru/novyi_mi/2006/9/ba7.html



Argun je město a oblast v Čečensku


pátek 11. května 2018

Svět knihy a pohádkový svět Petry Vernerové



Malá fotoreportáž ze Světa knihy a autogramiády Petry Vernerové.
Dobrá zpráva pro píšící - lidé čtou a k mému překvapení i chodí na knižní akce i v pátek ráno - zde důkaz.















 a už se dostáváme k Petřině autogramiádě






 







přišlo gratulantů














sobota 3. března 2018

Něco tady smrdí




Vražda dvou lidí. Dvou mladých lidí, kteří se měli za asi dva měsíce brát. Koho by to nechytlo za srdce. Komu by ho nesevřel smutek jako ledová pěst. Ano, je mi velmi líto mladých životů. Ovšem, když nastupují city, občas logika ustupuje.



Podívejme se tedy – pro někoho možná až kacířsky na vraždu mladého páru Jána Kuciáka a Martiny Kušnírové. Podle hlásných trub médií sympatizujících se slovenským prezidentem Kiskou, to byla objednaná vražda hrdinného novináře odkrývajícího veškeré zlo a mafie na Slovensku. Objednavatelem byla italská mafie – asi Ndrangheta z Kalábrie anebo Ficov gang. Uf. Ano uf.




Zopakujme si informace, co jsou dostupné




Takže vražda se stala mezi 22.2. - 25.2. 2018 – nikde není upřesňující informace. Těla se našla v noci z neděle na pondělí, ale jelikož se dcera matce měla ozvat a neozvala ve čtvrtek večer -22.2. má se za to, že toho večera byli zastřeleni. Mladá žena v kuchyni jednou střelou zblízka do obličeje, muž jednou střelou do hrudi v chodbičce u obýváku a garáže o patro níže. Někde se objevily zvěsti, že vedle jeho těla byla položená nábojnice – velmi teatrální až filmové.



Žena snad měla být zastřelena za stolem, u kterého popíjeli kávu – zřejmě s vrahem. Na stole se našly tři hrnky obsahující zbytky nápoje.



Masivní vrata na pozemek ani vchodové dveře nebyly násilně otevřeny. Žádné okno nebylo rozbité. V domě nebyl nepořádek, nebylo nic ukradeno. Zůstaly tam všechny počítače, mobily, prostě úplně vše. Tím odpadá verze loupežného přepadení. Pokud tedy tam neměli něco velmi cenného, o čem nikdo nevěděl. Mohla archeoložka něco najít?

Vesnice - Veľka Mač v okrese Galanta, kde bydleli, má kamerový systém.

Tyto indicie svědčí o tom, že dvojice svého vraha (vrahy?) znala, pustila jej dovnitř a nečekala od něj nějaké zlo. Vše se odehrálo rychle a neočekávaně, nestihli se bránit, utíkat. Mohli být také omámení, a když sedativa začala účinkovat, zastřeleni, ale to je opravdu velká spekulace. Je zde i varianta vražda a sebevražda, společná sebevražda – ta je snad vyloučena.


Dobře víme, že u vraždy někdy záleží na každé hodině náskoku vraha. Proč mrtvé našli až za tolik dní? Měli jet na nějaký náboženský třídenní seminář. Měl vrah o tom informaci a věděl, že se po dvojici nikdo nebude tři dny shánět? Byl to někdo z tohoto náboženského okruhu? Ovšem přeci jen celkem zarážející je fakt - jestliže se nikdo z nich matkám neozýval, nebrali telefon, a pak byl jejich mobil dokonce nedostupný – proč za nimi hned někdo z rodin nezajel? Proč tam vůbec nikdo z rodiny nezajel a poslali tam policii? Věděli, co najde? Vražda a sebevražda s uklizenou zbraní a dopisem?


Noviny skoro ihned, jak se dozvěděly o tragédii, měly jasno – objednaná vražda od italské mafie – novinář psal o jejich kšeftech s eurodotacemi nebo podnikatelsko-vládní mafie, třeba takový Marián Kočner, kterého machinace mladík popisoval. Je to možné?


Takže dalšími fakty v této tragédii jsou osoby zastřelených – čili možné motivy pro jejich vraždu.



Martina Kušnírová na Slovensku působící archeoložka, nekonfliktní mladá žena, připravující si do posledního detailu svoji květnovou svatbu. Ján Kuciák – začínající novinář pracující v Aktuálně.sk a spolupracující s Open SocietyFoundations George Sorose, kde i přednášel. Na článcích i tom posledním spolupracoval i s nyní policejně chráněnou Pavlou Holcovou - České centrum pro investigativní žurnalistiku a dříve působila v Člověk v tísni.



Kuciák je líčen jako špičkový investigativní novinář. Po přečtení jeho investigativních článků i toho posledního, kvůli kterému měl být zastřelen musím k velké lítosti napsat, že články jsou velmi slabé i onen inkriminovaný - žádná fakta, jen ničím nedoložený nudný a zdlouhavý, nepřehledný text, co by mafii jen rozesmál... nic, co by se tak nějak nevědělo... nic, co by nezískal jako informace z Internetu a možná malé detaily od spřátelených policistů. A to na tom vlastně děla s Holcovou. Za takovéto články se nezabíjí. Když tak jen se žaluje u soudu pro pomluvu nebo utrhání na cti.



Mafie je pragmatická, nejdříve uplácí, a když zabíjí, tak nezabíjí tiše, ale s pompou a halasem a také cíleně. Málokdy se stane, že pokud zabíjí mafie, tak by její zabiják musel likvidovat svědka – zde snoubenku. Odstřel nepohodlného probíhá na ulici nebo před domem, ale dost často použijí bombu v autu. Prostě nikdo nesmí pochybovat, kdo vraždil.



Co teorie nájemného vraha? Mohl to být nájemný vrah a přitom člověk, kterého znali? Nájemní vrazi neznají své oběti a navíc zastřelení ženy z bezprostřední blízkosti svědčí o něčem osobním – jedna rychlá rána mezi oči. Je to děsivé asi si ani nic nestačila uvědomit. Nebyla nakonec ona mladá žena zamýšlenou a hlavní obětí vraha? Blížící se svatba mohla zaktivovat vášně – tajný ctitel její nebo jejího partnera. Náboženský fanatik? Někým vhodně nasměrovaný fanatik? Proč by to nebylo možné?



Co ten Marián Kočner? Nu, ten by tím asi nic nezískal, je moc na očích. Ten by si když tak s pomstou nějaký rok počkal.



Osobně mě zaráží pár věcí – ta až intimní vzdálenost vraha od ženské oběti a podivné chování její matky. Její rozsáhlá a až místy neuvěřitelná komunikace s médii a obvinění vlády.



Například matka popisuje, jak vznikly tři hrnky, že dva byly dcery – jak to ví, když ten večer s dcerou nemluvila - a to by ji do telefonu říkala o hrnku? https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/464965-ranu-do-cela-prede-mnou-patologove-zamaskovali-rika-matka-novinarovy-zastrelene-snoubenky.html



Ovšem tady na videu kategoricky hrnky popírá i to, že by se pár hádal – to tam zazní v úvodu a nelogicky a nelze to přejít tím, že žena je v traumatu ze ztráty dcery a pod sedativy – jenže o politice hovoří nekompromisně, jak podle knihy.



https://www.noviny.sk/krimi/312676-mama-martiny-ziadam-aby-to-nevysetrovala-nasa-policia



Dále nelze přehlídnout další poněkud trapné povídání matky zavražděné - „Je to něco hrozného. Ten pocit... Zničené dítě. Vrhla jsem se na ni, hladila jsem ji po tváři, po těle. Ještě teď mám ruce od krve. Říkali mi, abych se šla umýt. Ne, budu mít alespoň pár hodin na sobě její krev,“ https://www.expres.cz/jan-kuciak-vrazda-novinare-italska-mafie-ndrangheta-martina-kusnirova-1z1-/zpravy.aspx?c=A180301_174905_dx-zpravy_stes Jaká krev? Soudní patolog musí mrtvolu vždy omýt, aby viděl zranění na kůži a po tolika dnech tekoucí krev? Zdá se mi to velmi teatrální a nechutné i neuctivé k mrtvé. Proč toto média dopouští? Tady se vkrádají i pochybnosti, proč zdrcená matka a i bratři exhibují v médiích i bulvárních a všude hovoří i o politických tématech? – přesně tak se dělo i v případě v loňském roce zavražděné novinářky s přívlastkem investigativní Daphne Caruanové Galizio a politická linie se nepotvrdila. Jen došlo k nákupu bank, které ona zdiskreditovala. A stále běží několik soudních sporů, kde novinářku postižení, žalují – opět se nepotvrdila její vlastně ničím nepodložená tvrzení.



Vše je tak divné, nelogické a vyvolávající otázky. A rodiče zavražděného mlčí.



Proč nebyl mladý pár vlastně pochován bok po boku? A proč ihned ty pochody proti vládě a žádné čekání na šetření třeba mezinárodního kriminalistického týmu? Kdo vlastně ty pochody svolává? Nechutné zneužití tak velké lidské tragédie. Něco tady smrdí





pondělí 27. listopadu 2017